Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Věnováno:
Jahou, Kovbojko!
Nikdy bych nevěřila, že se mi naskytne příležitost napsat někomu do minulosti. A už vůbec ne, že ten někdo budu právě já.
Chtěla bych Ti toho tolik říct. Spoustu věcí, rad a postřehů, ovšem všechny se mi sem asi nevejdou.
Nemám v plánu rozebírat vztahy na základce ani Tvůj – zatím stále žádný – milostný život. (Ale on se někdo určitě najde, neboj! Stále v to věřím, takže musíš i Ty!)
Chci jen, aby sis vždy šla za svými sny. Nehleď na to, že se Ti ostatní smějí. Nenech se jimi odradit. Nenech je, aby Ti Tvé sny rozmluvili.
Buď nezlomná.
Ty totiž neumíš myslet v malém. Když už si něco umaneš, je to obrovské, náročné... Je to něco, co potřebuje nejen pořádnou finanční podporu, ale také spoustu času. A hlavně lásku.
Teď jsi asi v tom nejtěžším období: v období, kdy jsi už úplně přestala číst knížky o dinosaurech. Došlo Ti, že doma na zahradě Tyrannosaura rexe nikdy nevychováš. I kdyby se Ti to nějakým zázrakem povedlo, nevešel by se tam. A upřímně... shánět tuny masa na snídani, oběd a večeři bys asi úplně nezvládla, nemyslíš?
Nastává tedy čas najít si nového koníčka. A Ty to vezmeš doslova – objevíš kouzlo koní. Zamiluješ se do jejich elegantních pohybů, krásných tmavých očí a síly, kterou představují.
Jenže ať už se snažíš ostatním naznačit, že máš novou zálibu, jíž by ses ráda naplno věnovala, většinou Tě všichni odbydou. V tom horším případě se Ti vysmějí.
Naprosto chápu, jak se vždy cítíš. Vždyť já jsem se tehdy před pěti, šesti lety cítila naprosto stejně. Měla jsem pocit, že mě nikdo nebere vážně nebo spíše že mě nikdo nechce brát vážně. Pro všechny jsem vždycky byla jen ta malá holka, co zná nazpaměť jména padesáti dinosaurů.
Jenže „dinosauří éra" už skončila a ty se chceš věnovat něčemu... reálnému. Uskutečnitelnému.
Často ve škole slýcháváš od kamarádky, jak pravidelně dochází za koníky, jak se o ně stará a jak na nich pak jezdí. A já vím, že ty chceš zkusit úplně to stejné. Každé odpoledne po škole si zajít za tím svým, pohladit ho, něco hezkého mu říct, vykartáčovat jeho špinavou srst, osedlat jej a vyjet do přírody.
Ale já tu možnost nemám. Určitě si právě tohle říkáš a vrtíš nad mým dopisem hlavou. Myslíš si, že Ti tady vyprávím něco naprosto nesmyslného.
Opak je pravdou, Kovbojko. Koně jsou Ti ještě blíž, než bys kdy řekla.
Vzpomeň si na strýce.
Na jeho tři kobyly.
Na Teru. Na tu, kterou máš ze všech nejradši. Na toho největšího koně, jakého jsi kdy v životě viděla. Na kobylu s křivou lysinou a zvlněnou hřívou.
