Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Věnováno:
Ahoj Maruško,
ze všech možných verzí, které jsem si mohla vybrat, jsem se rozhodla, že napíšu tobě. Malému třeťáčkovi se širokým úsměvem a vlasy ostříhanými na kluka, se kterým si nás taky lidé pletou (a to i když máš super náušnice a možná i řetízek se slonem, jestli jsme ho už teda nestihly rozkousat). Teď jsi na prvním stupni, tvoje cesta teprve začíná a já vím, že ji zvládneš. Pamatuji si všechny předchozí Marušky, Marušku ze školky (o té asi víš víc než já), Marušku z rovnátkového období i Marušku učitelku. Tou se už brzy staneme (jen tedy místo do školky půjdeme na první stupeň, kde už si děti umí aspoň samy dojít na záchod – věř mi, to nám alespoň trošku ušetří nervy), ale o jejím dobrodružství zatím nic moc nevím, to bude překvapení pro nás obě.
Čekají nás výzvy, některé velké, jiné menší, ale naštěstí jsme bojovnice, takže si s nimi poradíme. Asi jsi už zjistila, že to je náš největší talent: jsme sakra odhodlané a jakmile se do něčeho zakousneme, tak to prostě dokončíme. A u tvoření jako je třeba kreslení nebo keramika to platí obzvlášť. Zubaté okraje, šikmé hliněné hrnečky, přetahování... I po tolika letech stále děláme chyby, ne, že ne. Bude nás to rozčilovat, ale zároveň nám to bude dělat radost. Takže budeme „trpět", ale bude se nám to líbit, to jsou, panečku, vyhlídky, co? To máme z toho, že se vždycky snažíme stvořit tu nejlepší možnou věc, co je v našich silách. Jsme zkrátka soutěživé, to se nezmění. Co tě ale překvapí, je fakt, že teď kromě kreslení i píšeme. Dokonce více, než čteme! Máme tolik nápadů a každým dnem se překonáváme. Maminka je náš největší fanda i kritik. Jeden příběh nám skoro hodila na hlavu po dvou stránkách, ale když jsme si k němu sedly a vylepšily ho, tak se od něj nemohla odtrhnout. Pořád se domáhala dalších kapitol a jakmile se dostala na konec, tak byla normálně zničená, že ty hrdiny musí opustit! Takže ano, píšeme. Tvoříme světy a baví nás to. Mimochodem, zkus si čas od času načmárat nějaký komiks nebo napsat pohádku, ať to pak budoucí Maruška spisovatelka nemá tak moc těžký, jo?
Brzo nás čeká výlet do nemocnice, ale ničeho se neboj. Všechno dobře dopadne a ještě se tam naučíš římská čísla. Taky tam dostaneš senza tužku, kde se dají přepínat barvy (Ne tři, čtyři, nebo pět, ale snad třicet! Možná i sto!). Kromě téhle výzvy se také budeme muset popasovat s lidmi, co na nás budou zlí, určitě ses s některými stihla potkat. Utahují si z nás, protože jsme vysoké, jde nám to ve škole, nosíme kalhoty, hodně čteme... Jsou to blbci, co? Ale my se nedáme, ty se nedáš. Můžou si na nás ukazovat prstem a vymýšlet si první poslední, ale nás nedostanou. Nemůžou, protože jsme si daly slib, že budeme tou nejlepší verzí sebe sama a já vím, že ty jí jsi, Maruško třeťačko. Jsem na tebe vážně pyšná a mám takový pocit, že i ty bys byla pyšná na mě. A to i přestože teď alespoň navenek vypadáme jako úplné opaky. Ty máš kraťounké vlásky, že jsou ti vidět náušnice, a nosíš jen kalhoty, zatímco já mám vlasy až po pás a začala jsem si libovat v dlouhých sukních a šatech. Mimochodem, taky jsme jeden čas nosily různobarevné boty, máme slabost pro kloboučky a i ponožky si vezmeme každou jinou, když je nálada. Náš styl by se dal popsat jako „když tě to baví, vezmi si to". A mám pro tebe novinku: sluší nám prakticky všechno!
Možná už teď cítíš, že musíš být nejlepší. Samé jedničky, pilný trénink na flétnu, mezi ostatními dětmi jsi tím moudrým dospělákem, co na ně dohlíží... To, co ti tu napíšu, je vážně důležité a možná to teď nepochopíš, ale v budoucnu se to bude hodit: Ty o lásku bojovat nemusíš. Když přijde na rodinu, tak ti správní lidé tě budou milovat i v době neúspěchu. Nemusíš být zlatým medailistou, aby tě měli rádi. Už jenom to, že existuješ, je zázrak! A pokud to někdo nevidí, je to jen a jen jeho smůla. A neexistuje lepší trest než to, že přijde o tvou přítomnost. Věř mi, nikomu své kvality dokazovat nemusíš. Ti správní lidé je uvidí sami.
Nu, a to ode mě bude asi všechno. Moc ráda jsem se s tebou takto „viděla". Snažila jsem se to udělat bezspoilerové, zkrátka neprozradit ti moc a nechat tě to všechno prožít. Nevím přesně, do jaké fáze jsem ti to skočila, ale jsem si jista, že se po obědě zavíráš do jedné ze záchodových kabinek vedle školní jídelny, kde máš šanci být sama. Zadumaně přejíždíš po spárech stěny a zkoumáš tam svoje ruce. Už nyní ti v tom přítmí přijdou velké a staré. Taky přemýšlíš o budoucnosti. V tuhle chvíli jsi jako Rubikova kostka, kterou umí strejda tak dobře skládat. Na začátku jsou barvy rozházené a ty nevěříš, že je možné je správně seřadit. Někdy ale stačí jen pár dobrých obratů a najednou máš před sebou výsledek. Hotová, spořádaná kostka. A věř mi, Maruško, že my na té kostce budeme pracovat s tebou a nakonec ji vyřešíme. Společně.
Tak na naše výzvy a dobrodružství!
Majka
(Ano, vypadá to, že jsem nám našla jméno, které tvoří zlatý střed mezi přísností Marie a roztomilostí Marušky. Je to takové mé autorské alter ego, asi si ho nechám.)
P. S. Lidé se často rozhodují mezi tím, jestli jsou pejskaři, nebo kočkaři. Mám pro tebe poslední zajímavost: my jsme králičí dámy!
