Literární Hanahaki soutěž ▬ ᵏᵖᵒᵖ, ʰᵖ, ⁿᵃʳᵘᵗᵒ ✅

Neopětovaná láska | Láska zabíjí🌸Netty

Jméno: Netty
Wattpad: StudniceSarkasmu
Zvolené téma: Neopětovaná láska
Zvolený fandom: k-pop (BTS)
Pár: SOPE
Hlavní postavy: Yoongi, Hoseok, Namjoon, Jin
Počet slov: 8793

Anotace: Zdá se, že nesnesitelné vedro a pandemie nemají konec. Někteří proto ztrácejí naději a pochybují o smyslu života. Dny začínají splývat, jako by snad čas nikdy neexistoval. Existuje vůbec způsob, jakým by se postavy dokázaly z neutuchající monotónnosti vyprostit?

Text povídky:

Prolog

Tma. Světlo. Tma. Světlo.

Rychleji. Musím běžet rychleji, pokud chci uniknout před všudypřítomnou tmou. Hlavně se neohlížet.

Soustředil jsem se jen na oslepující světlo před sebou, jako by mě snad mělo spasit. Jako by za ním čekala skrýš, kde neexistuje čas. Protože o to přece šlo, ne? Hráli jsme s osudem o čas, jenž jsem považoval za pouhou iluzi.

Utíkal jsem ze všech sil, ale zdálo se, že hřejivé paprsky se vzdalují. Zoufale jsem k nim natahoval ruku, ale nedokázal jsem je uchopit. Nejspíš mi ani nechtěly pomoct. Jednalo se o pouhou návnadu. O falešnou naději, kterou jsem nesnášel.

Docházel mi dech. Obraz přede mnou se na nepatrný okamžik rozmazal a přesně tehdy jsem stoupl do prázdná. Neznámý prostor vyplnil můj výkřik, ale nebyl nikdo, kdo by jej slyšel. Zděšeně jsem máchal rukama ve vzduchu, dokud jsem nedopadl do čehosi zdánlivě měkkého.

Ohlédl jsem se za mizejícími paprsky a zjistil, že ležím v hromadě růží. Začal jsem se květinami zběsile prodírat, ale jen jsem se nořil čím dál tím hlouběji. Tak moc jsem toužil spatřit konec toho houští, že jsem vůbec nevnímal, jak se mi trny zarývají do kůže.

Cítil jsem tlak, který pomalu postupoval přes můj hrudník až k ramenům a krku. Naposledy jsem se slabě nadechl, jako bych se pouze potápěl ve vodě. Snažil jsem si nevšímat hrubých stonků, které pevně obepínaly celé mé tělo a nelítostně mě stahovaly dolů, jenže pak mi do obličeje spadl první rudý květ.

Světlo. Tma. Světlo. Tma.

S trhnutím jsem se probudil v kaluži potu. Srdce mi bušilo jako o závod a na hrudi jsem stále cítil nepříjemný tlak. S vytřeštěnýma očima a dlaní na neklidném srdci jsem se pokoušel popadnout dech.

Ze zvyku jsem pohledem zabloudil k posteli v rohu místnosti, kam skrz děravé záclony dopadal chladný měsíční svit. K mému překvapení v posteli někdo spal, a tak jsem potichu došel až k němu. Když jsem se však k neznámému sklonil, jeho obličej jsem nepoznával. Nevím, co jsem si myslel. Že tam najdu jeho? Že se vrátí, aby mě zachránil?

Hádám, že jsem v to tak trochu doufal, i když to bylo velmi pošetilé přání. I kdyby se vrátil, nedokázal by mě zachránit. Moc dobře jsem to věděl, a proto jsem si pomyslel, že můj život skončil, když do vlasů toho spícího kluka dopadl první okvětní lístek.

13. května: špatné rozhodnutí

Říká se, že čas všechno spraví. Rány se zahojí a bolest odezní. Dřív jsem tomu taky naivně věřil, jenže pak jsem potkal tebe.

Když jsem tě poprvé spatřil, seděl jsi zrovna v prázdné jídelně a trochu nesměle sis ošetřoval rány, které jsi utrpěl venku. Málem bych kolem otevřených dveří bezmyšlenkovitě prošel, kdybych si neuvědomil, že tvou tvář zde vidím poprvé.

„Jsi tu novej?" zvědavě jsem nakoukl dovnitř. Doteď si pamatuju, jak jsi na mě vyjukaně zamrkal.

„Hm," mírně jsi přikývl a zasyčel bolestí kvůli dezinfekci, kterou sis přiložil na svou pravou dlaň. Opřel jsem se o futra dveří a mlčky pozoroval, jak se svou dlaň pokoušíš obvázat obinadlem. „Co je?" obořil ses na mě. Hádám, že tě můj pichlavý pohled dost znervózňoval.