Blood In The Storm / harry potter ff

KAPITOLA 23.

Sen

--------------------------

„Nemůžete jí nechat odejít"  řekla velmi mladá žena. „Slečno, v říší Temnot může být cokoliv, ale ona je naše jediná naděje jak portál zavřít." odpověděl postarší muž. „Viděla jsem ho. Byla to vysoká stvůra. Vypadala jako stín ale byla velmi tmavá" odpověděla jsem když jsem vstoupila do místnosti. „Ale Slečno to nemůže být možné. Ty stvůry nemohou žít v našem světě  a ve snech." řekl opět postarší muž.

„Jedině tam najde své odpovědi. Ale už teď musí mít podezření že je od tam tuď. "promluvil opět postarší pán.

„Slečno Fleetwoodova je čas jít a zavřít portál." pobídl mě opětovaně postarší muž.

„Jistě." pronesla jsem se strachem.

Všechno bylo v mlze. Objevila jsem se na těžko popsatelném místě. V dáli jsem zahlédla nějakou stavbu. 

Okolo mě nic nebylo jen opadané stromy a popálené kmeny. Po dlouhé době co jsem se blížila k vysoké stavbě jsem se odhodlala otočit.

Stála tam.. 

Černá, vysoká, mohutná.. 

Rozběhla jsem se k vysoké stavbě a šplhala jsem po schodech. Otevřela jsem dveře, a hned je zavřela. Otočila jsem se zpět k výtvoru světla.. Počkat. „Mami?" optala jsem se ženy se zrzavými vlasy. 

Náhle jsem uviděla tmu.

Jen Tmu.

Tu zatracenou tmu!

Otevřela jsem oči a uviděla několik mohutných vysokých černých stínu. Muselo jich být stovky a stovky. Pokud jsem měla zachránit svět před těmi všemi monstry tak se jim dobrovolně poddám. Nechci aby ublížili dalším a dalším lidem. Černé stíny ke mně začali přistupovat pomalým krokem, děsilo mě to.. Děsilo mě vlastně všechno co se teď děje. Tmavé stíny jakoby ze mě začali vysávat všechnu magii. Po té už jsem ležela na místě hodiny a hodiny. Než pro mě přišla osoba kterou jsem spatřila ve vysoké stavbě. 

Běžela semnou v rukou co nejrychleji to šlo. Bohužel mě chtěla zachránit. Ale jak? 

Nebylo mi pomoci, ty stvůry mě vysáli a já těžce dýchala. Musela bych lhát kdybych v břiše necítila divnou bolest. Jakoby se mi dostával do těla můj vlastní jed, víte? Je velmi zajímavé jak se jed dokáže rozvíjet. 

Nádech. Výdech.

Nádech. Výdech. 

A takhle se to opakovalo do té doby než to skončilo jen tlumenými zvuky.

Nádech. Výdech.

Nádech... Žádný výdech. Umřela jsem? A umřela semnou i má magie a síla?

Pociťovala jsem v sobě jaksi už známou bolest.

Nádech. Výdech.

Nádech. Výdech. Ale Počkat!!! To ve scénáři vůbec nebylo!

Bolest se začalo nějakým mně neznámým způsobem dostávat z těla. Uviděla jsem nádherné Růžové oči. 

Musí to být Ona.. Má Matka.

Už se chtěla nadechnout k nějaké větě. Přerušil jí bohužel hluk ze schodů jejího manžela. Také koho jiného že? „Je to ona jsem si jistá." pověděla žena tiše muži ale ne tak tiše abych to neslyšela. Mluvili o mě. Ale proč? Možná to jsou moji rodiče. Kdo to ale má vědět? Sakra ta ženská má růžový oči! *Výbuch smíchu autora*

Přistoupili ke mě oba dva a svými duhovkami na mě hleděli. Ten muž měl jedno oko černé a druhé fialové. Sakra! To snad už ani neví jak vypadá hnědá? Zelená? Nebo snad Modrá.

Hladili mě po tvářích. Chtěli něco říct ale potom, jsem se objevila v Bradavické ošetřovně.

------------------------

Dobrý večer, velice mě mrzí že je ta kapitola krátká ale neměla jsem žádné nápady. Btw ten sen se mi zdál ale trochu jinak. Ovšem proč kapitolky nevycházejí, no jak se to řekne. Začala mě "Šikanovat" moje nejlepší kamarádka. Tak jsem to jaksi začala řešit ale moc to nejde. Takže se moc omlouvám že Kapitolky nevycházejí. S velkým objetím a krásným večerem přeje T.H.B