Láska je pro děti (Romanrogers)

7. Peter

Vrátil se zpátky za volant a oslovil svého pasažéra: "Tak jedem zpátky do sucha a do tepla!"
Už nikam nepospíchali, tak jel pomaleji a opatrněji. Vicr sice pomalu ustával, ale dál lilo jako z konve. Mladík na zadním sedadle dlouho mlčel až konečně vypálil otázku: "Jak víte, kdo jsem, pane?"
"Já vlastně nevím, kdo jsi, myslím doopravdy."
"Ale oslovil jste mě, Queensi."
"To jediné o tobě vlastně vím. Sám jsi mi to řekl tenkrát v Lipsku."
"V Lipsku? Vy jste byl ...? Do háje, vy jste Kapitán Amerika? Totiž jasně, nejste, teď je to pan Wilson, ale chci říct ... nepoznal jsem vás. Nikdy by mě nenapadlo, že při všech těch konspiracích, co kolujou, budete zrovna tady."
"Neomlouvej se. Naprasto mi vyhovuje, že mě nikdo nepoznává a nikdo neví, kde jsem."
"Ale ... vy si mě pamatujete?"
"Proč bych neměl? Je mi sice sto šest, ale senilní ještě nejsem."
"To není na vás ... ale mně by si nikdo neměl pamatovat. Je to ... komplikovaný, ale Doktor Strange uděla takový kouzlo, musel ho udělat ... protože, jsem před tím chtěla aby udělal ... no, je to složitý, ale zkrátka všichni zapoměli, kdo jsem."
"Hej, já nevím, co to kouzlo mělo nebo nemělo udělat, ale já si tě pamatuju. Pamatuju si, že jsme se střetli na letišti v Lipsku, pamatuju si, že jsme spolu na tomhle místě bojovali proti Thanosovi. Nevím, jak se jmenuješ, ani nevím jestli jsi mi to někdy řekl a já to zapomněl. Ale jasně si pamatuju, že jsi byl Tonyho chráněc a že na tebe byl hrdý."
Když tohle říkal, vyhrkly Stevovi slzy a letmým pohledem do zpětného zrcátka zjistil, že si mladík brečí taky.
Zbytek půlhodinové jízdy už žádný neřekl ani slovo.

Těšil se, až se doma převlékne, uvaří si horký čaj a pořádně si se svým návštěvníkem promluví, ale dnešek s překvapeními ještě neskončil.
Na místě, kde obvykla parkoval auto, ležel povalený strom a když ho objel, aby zastavil na jiném místě, shledal, že další, mnohem větší strom se zřítil na pravou půlku jeho kontejnerové boudy.
"No, do prdele!" ulevil si, když vystupoval z vozu a obhlížel to nadělení. Popošel blíž, aby zjistil, jak zlé to je.
Ve stropě ložnice vězela obrovská díra a postel byla úplně rozdrcená padajícím kmenem. Zbytek místnosti utrpěl hlavně tím, že dovnitř napršelo.
Jeho host mu zvědavě nahlížel přes rameno: "Máte kliku, že jste v ní dnes v noci nespal."
"Možná," zabručel a na zlomek vteřiny mu hlavou proběhl scénář, ve kterém nespatřil záblesk červeně mezi stromy a šel si normálně lehnout.
Chvilkový pocit pocit lítosti vystřídala hanba. Kdyby byl mrtvý, umřelo by nejspíš i to děvče a tenhle kluk by si to jistě kladl za vinu.
"Pojďme dovnitř, střecha nad obývákem by měla být v pořádku."

Mladík se nenechal pobízek a následoval Steva dovnitř. Levá strana bungalovu destrukci více méně unikla, jen zárubně dveří spojujících obývák s ložnicí, byly promáčknuté a po stropě se od nich táhla asi dvě stopy dlouhá trhlina. Steve jí překryl kusem ligelitu, zajištěným kobercovkou a pro jistotu postavil na zem pod škvíru kbelík.
Pak zapnul rychlovarnou konnvici a šel hledat nějaké suché oblečení. To, co měl srovnané ve skříni v ložnici, bylo momentálně nepoužitelné, ale v koupelně byla naštěstí hromádka prádla k žehlení.
Vnutil svému hostu jedny tepláky a mikinu a sám se spokojil se suchými trenýrkami a županem. Pak postavil na stoleček u gauče dva horké hrnky a zeptal se: "jak se doopravdy jmenuješ? Jestli to teda není tajné."
"Peter, Peter Parker, pane."
"Prosím, říkej mi Steve, ano? A ne, že by mi vadila tvoje společnost, vlastně nebýt tebe, tak jsme to děvče nezachránili, ale ze včech nocí v roce, proč tě napadlo sem vyrazit zrovna dnes? Proč ses sem vůbec vypravil?"
Peter se upřeně díval do svého hrnku než odpověděl: "Potřeboval jsem ... já nevím, jestli mě pochopíte, ale ... cítil jsem se hrozně sám."
"Sám jako ...? Co tvoje rodina? Já vím, žes řekl něco v tom smyslu, že na tebe všichni zapomněli, ale to by snad Strange neudělal, aby na tebe nechal zapomenout i vlastní rodinu?"
Peter se po něm podíval pohledem, který Stevovi zlomil srdce: "Já už nemám žádnou rodinu! Poslední, kdo mi zbýval, byla teta May a ta ...," mladíkovi vyhrkly slzy. Steve si instinktivně přesedl, aby mu mohl dát ruku kolem ramen. Peter se postupně uklidnil natolik, aby mu mohl odvyprávět celý svůj neuvěřitelný příběh.
" ... a včera to na mě nějak sedlo. Potřeboval jsem pryč z New Yorku, ale současně jsem chtěl někam, kde se nebudu cítit úplně sám. Do domu u jezera nemůžu, když si mě nikdo nepamatuje a tohle je jediný další místo, který mám spojený s panem Starkem. Nevěděl jsem, že tu někdo žije."
"Jen já a jsem tady z přesně toho samého důvodu. Je to poslední místo, kde můžu cítit spojení s Tonym.
A ty, Petere, jsi neuvěřitelně silný a statečný člověk.
Já jsem to taky neměl v mládí jednoduché, ale nikdy jsem nebyl na všechno úplně sám, dokonce ani po tom, co mi umřela máma. Vždycky jsem měl alespoň přátele, zpětně si uvědomuju, že jsem si toho často nevážil. Posedlý dokázat, že se o sebe dokážu postarat."
"Ale teď jste zase sám."
"Teď je to naopak, nikdo nepotřebuje mě. Alespoň většinou, občas tady vytáhnou nějakého zvědavého sběratele suvenýrů nebo potřeštěného fanouška Avengers z díry. Proto mě tu Pepper nechala, abych řešil takové věci a zabránil vážným úrazům.
A vidíš, když tu poprvé šlo doopravdy o život, málem jsem to prošvihl. Kdyby ses tu neobjevil, vůbec bych o Ruby nevěděl. I kdyby ano, bez tvojí pomoci bych jí sám nezachránil."
"Od toho přece přátelé jsou pane ... Steve. Každý občas potřebuje pomoc. I proto jsem přátelský Spiderman ze sousedství."
"Asi máš pravdu, Petere. Tak nebuď jako já a nech si taky občas pomoct. Dám ti svoje telefonní číslo a ozveš se, když se objeví něco, co bude hrozit, že ti přeroste přes hlavu. A jestli chceš, stav se občas na víkend. Když to budu dopředu vědět, navařím spoustu pořádného domácího jídla, ať nežiješ jenom z polotovarů."
"Vy umíte vařit?"
"Musel jsem se to naučit. Za mého mladí se nedalo přežívat na mražené pizze v mikrovlnce. A s moderními surovinami a technologiemi, mě to začíná i bavit. Jenže vařit jenom pro sebe není ono a hosty mívám jenom vzácně."
Peter se usmál: "Tak jo, to zní fajn ... Steve!"
"Chceš zítra odvézt zpátky do New Yorku?"
"Není potřeba, mám koupený zpáteční lístek, ale kdybyste mě mohl odvézt na nádraží v Kingstonu. Mám tam v úschovní skříňce batoh."
"Žádný problém. A teď bychom se měli pokusit trochu vyspat. Vezmi si gauč – žádné námitky, jsi o něco menší, já se na něj stejně nevejdu, to už mám vyzkoušené."

Ráno odvezl Petera na nádraží, jak se dohodli a zopakoval své pozvání na víkend. Na zpáteční cestě se hodla zastavit u šerifa, zeptat se, jak se daří Ruby. A taky potřeboval poradit nějaké šikovné řemeslníky, aby mu opravili boudu dřív, než teploty klesnou pod bod mrazu.
Pršet přestalo už někdy v noci a teď byla obloha úplně vymetená. Jeden by nevěřil, že ještě pár hodin zpátky panovala taková slota.
Steve sklopil stínidlo, aby ho nízké ranní slunce nebodalo do očí a usmál se. zdá se, že právě dostal své znamení.