Láska je pro děti (Romanrogers)

6. Záblesk rudé uprostřed temnoty

Ne, že by se Steve nikdy dřív nepídil po smyslu své existence. Když byl malý, neužitečný chcípák, když se probudil v osamělé budoucnosti, po Thanosovi a ze všeho nejvíc v posledním půl roce. Ale po Díkuvzdání, obědu u Pepper, rozhovoru s Natašou a Buckyho vyznání pár dnů nedělal nic jiného.
Měli všichni pravdu, vlastně i Laura Bartonová to řekla, člověk musí mít pořádný důvod, něco kvůli čemu se vyplatí to táhnout dál. Jen o druhé části Natašina prohlášení Steve pochyboval.
Ne vždycky si člověk dokázal najít nový smysl života, to poslání si vybíralo svého člověka. Znamení, jak řekla sama Nat.
Steve už dávno žádné znamení nedostal. A nebo vlastně ano, nikdo ho už nepotřebuje, všichni se posunuli dál, jen on tu zůstává a život plyne dál bez něj.

I Bucky to dal. Teď má Sama, parťáka a současně partnera. Bruce má své studenty a výzkum, Thor vesmírná dobrodružství s novými přáteli, Laura má své děti a farmu, Pepper má Morgan a k tomu Stark Industries. Akorát o Wandě už dlouho neslyšel, ale ať už dělala cokoliv, přinejmenším u toho nestála o pomoc Steva Rogerse.
A Nataša? I ta si našla nový směr, vlastně ho to nemělo překvapit. Tohle Nat uměla, kdykoliv jí život vyšplouch, zase se vyškrábala nahoru.
Před lety jí rychlost s jakou dokáže měnit identity, vyčetl. Dnes její flexibilitu obdivoval, skoro jí záviděl.

Zbytek týdne se nic nestalo. Žádný zvědavec se mezi troskami neobjevil, nikdo nezavolal a Steve měl čas přemýšlet. Není tohle to znamení?
V pátek začalo pršet, dešť pokračoval celou sobotu a temná, šedavá obloha naznačovala, že ani v neděli to nebude lepší. Večer se k lijáku přidal i vítr a přes noc výrazně zesílil.

Steve v neděli ráno více méně ze zvyku projel informační servery – vichřice postihla velkou část Nové Anglie a postupuje na dolů podél pobřeží. Některé okresy na severu státu New York už hlásily stržené elektrické vedení a další škody.
Výpadek proudu Steva trápit nemusel, bungalov měl vlastní zdroj energie. A v tak šíleném počasí se sem stěží vypraví nějaký blázen pro suvenýr. Pokud pominul burácení větru a kanonádu deště, vypadalo to na klidný den.

Přinutil se udělat obvyklou obchůzku, ale ušel sotva čtvrt míle a utekl zpátky pod střechu. Kompletně promokl a vichr z něho málem serval pršiplášť.
Všechno mokré oblečení rozvěsil v koupelně a vklouzl do starého trička, vytahaných tepláků a šel si vařit čaj. Zbytek dne ustaraně vyhlížel z okna. Ozýval se praskot dřeva, vzduchem poletovalo listí a čím dál větší kusy větví. Ve tři odpoledne už panovala prakticky úplná tma, ale bouře nepřestávala. Právě naopak.

Málem leknutím upustil misku s polévkou, když boudou zarezonovala velká rána. Vítr musel o vnější stěnu hodit opravdu mohutnou větví, možná to byl dokonce menší stromek a Steve byl vděčný, že jeho útočiště není klasická americká dřevostavba, ale ocelový kontejner. Teď jen, aby něco nezasáhlo okna, hlavně to velké v obýváku.

Přemýšlel, jestli je dobrý čas pustit si zas některý ze zameškaných filmů. Je výjimečně koukal na veci, které už viděl dřív, protože to přinášelo vzpomínky. Když jednou zachvátila podobná bouřka New York, dívali se s Tonym na "Krotitele duchů" a předstírali, že všechna ta slota venku je dílem nadpřirozených kreatur, co se snaží uniknout před polapením.

Takže "Krotitelé" byli dnes ze hry, ale než se Steve rozhodl pro  jiný film, cosi za oknem upoutalo jeho pozornost. Záblesk červené.

Zíral do temnoty venku, ale nerozeznal víc než vágní siruety nejbližších stromů a stříbřité čáry deště. Ale pak se zablesklo a mezi kmeny se na okamžk zjevila silueta s jasně červeným hrudníkem. Byl to takový mžik, že si Steve nebyl jistý, zda ho nekalmaly smysly. Možná se jednoduše zbláznil a vidí, co touží vidět.