Láska je pro děti (Romanrogers)

4. Díkuvzdání

Byli dohodnutí, že tentokrát vyzvedne Nataša jeho, ale rozhodně byl překvapený, když v předvečer Dne Díkuvzdání zaparkoval na louce kousek od jeho boudy quinjet.
"To ti půjčil Fury?"
"Ten je pořád mimo, ale já mám pořád na rozdíl od tebe nějaké užitečné kontakty," usmála se a vypadala mnohem líp, než minulý týden.
"Doufám, že po mě nebudeš chtít, abych dělal kopilota. Cokoliv létajícího mám tendenci zapíchnout do země."
"Neboj, tuhle krásku zvládku sama. Měla jsem prvotřídního učitele."
"O tom nepochybuju. Pojď na večeři, dělám pizzu."
"Chceš říct "ohřívám v mikrovlnce", ne?"
"Kdepat, dělám se vším všudy. Vyškemral jsem recept od majitele pizzerie v Shokanu. Můžeš si dokonce vybrat, co na ní chceš – šunku, houby, ančovičky, modrý sýr?"
"Ty se nezdáš, Steve. A co když budu chtít všechno?"
"Najednou? Ale proč vlastně ne, je to tvůj žaludek." usmál se.
K večeři si pustili film. Stevův počítač obsahoval hned několik adresářů rozdělených podle žánrů. Měl sedmdesátiletou díru v popkultuře a konečně dost času. Ovšem s Natašou se nechtěl dívat na žádného oscarového kandidáta ani žádné komplikované dílo s hlubokým přesahem. Ve společnosti toho druhého a pizzy se dalo tak snadlo předstírat, že na ten film koukají ve společném obývýku v Avengers Tower.
Bondovky si tenkrát pouštěli často, protože je prostě měli všichni rádi, byť každý člen týmu preferoval jiného herce a jiný díl. Ale narozdíl od Srat Wars versus Star Trek záležitosti se kvůli Bondovi nikdy nepohádali do krve.
Mohl by předstírat, že konkrétní film vybral náhodně, ale Roger Moore býval Tonyho favorit a "Špión, který mě miloval" byl bez debaty vrcho Moorova bondovského působení.
Byl to skvělý film, dokonce i Nataša, která moc dobře věděla, co obnáší skutečná špionáž si ho vždycky užila. I tentokrát se vtipně porovávala s postavou sověteské agentky: "Tak pěkný hadry jsem v Rudém pokoji nikdy nenafasovala!"
Ale se závěrečnými titulky přišlo opakování ústřední písničky: "Nobody does it better, makes me feel sad for the rest, nobody does it half as good as you, baby, you're the best, ..."
A Steve si uvědomil, že mu po tvářích tečou slzy, protože je to pravda.

Díkuvzdání na farmě v Missouri znělo v teorii jako příjemný počin. Vlastně tam pořád bylo nádherně, bílý dům se zelenými okenicemi dokonce vypadal ještě malebněji obklopený podzimě vybarvenými stromy.
Laura je oba uvítala velice srdečně, děti skočily Nataše kolem krku a dokonce i ke Stevovi se hlásily jako ke strejdovi.
Coper, Lila a Nate chtěli slyšet novinky ze světa, chlubili se svými zážitky a výtvory, v tom přívalu nadšení a energie člověk na vzácnou chvíli i zapomněl, jak velkou ztrátu utrpěli.
Steve ani nevěděl jak, ale najednou měl před sebou papír, v ruce tužku a kreslil pro pobavení mládeže karikaturu Sama v kapitánském kostámu a k němu Buckyho, jak mu chrání zadek. Jen co skončil, už se na něj valily žádosti: "A nakresli Thora! A ještě strejdu Bruce! A Iron Mana ... a tátu?"
Stevova šťastná bublina rázem splaskla, ale rychle se zas ovládl a natáhl se pro svůj batoh: "Moment, vlastně jsem vám něco přivezl."
Když vyndával desky, ve kterých měl uložený Clintův portrét, uvědomil si, že Nataša už s nimi v obýváku není.
Možná jen pomáhá Lauře v kuchyni, napadlo ho, jenže se mýlil.
Děti se s portrétem v rukou vyřítily za svou mámou a ta zrovna chystala talíře - úplně sama. Steve využil vzniklého chaosu a šel se ujistit, že je Nat v pohodě.
Vykročil ven z domu a neklidně zkoumal šeřící se krajinu kolem farmy až se nakonec obrátil k nejvíc očividnému místu. Natašina křehká silueta se rýsovala proti rudozlatému obzoru pod velkým dubem.
Jak jen jí záviděl tenhle malý detail. Mohl si tisíckrát říkat, že je to idiotské a pošetilé, ale přesto taky chtěl mít místo, fyzické, konkrétní místo, kam by mohl zajít a alespoň předstírat, že je s Tonym sám, že ho zas má chvíli pro sebe.
Ale Steve věděl, že si tohle privilegium stejně nezaslouží. Nat Clintovi nikdy neublížila, nikdy ho nepodrazila. Dokonce ani v takzvané Občanské válce, kdy se každý postavil na jinou stranu, v tom nebyla hořká příchuť zrady. Než zranit svého nejdražšího člověk, Nataša raději trápila sebe a mlčela o svých citech.
Steve si nikdy netroufl zeptat Pepper, jak naložila s Tonyho popelem, neměl nárok. A teď nevěděl, kam jít, aby ... prosil za odpuštění a zkoušel vyškemrat nějakou výměnu s Bohem, který snad tenhle šílený svět řídí. Proto zůstával alespoň na posledním místě, kde s Tonym stáli po boku, blíž už se nikdy nedostane.

Samotná večeře proběhla v poněkud vážnější náladě a těžko se tomu divit. Tenhle den roku má přece člověk vyjádřit díky za všechno, co má. Jenže je těžké projevit upřímnou vděčnost za dary života, když jste zrovna ve ztrátě.
Přesto působila Laura Bartonová dost vyrovnaně, dokonce energicky. Steve se osmělil tenhle svůj postřeh říct nahlas, tak mu odpověděla: "Já toho pořád hodně mám – naše děti, tuhle farmu. Vybudovali jste to s Clintem společně, asi by se na mě pěkně naštval, kdybych si toho nevážila, kdybych nebyla vděčná, že tohle pořád mám. Obětoval svůj život, abychom se mohli vrátit zpátky. Jasmě, že to hrozně bolí, že tu není s námi, aby si toho taky užil, ale nikdy bych neznevážila jeho památku tím, že by tahle bolest přerostla v nevděk.
Krom toho, já tu mám pořád dost práce, děti mě potřebují a hospodářství taky, ale není to jen povinnost. Chci tu být, chci být u toho až budou Cooper, Lila a Nathaniel promovat, až se budou ženit a vdávat. Chci česat jablka při další sklizni ... proto jsem ráda, že má Nataša tebe."
"Uh, ehm ... my ..." pokusil se Steve, ale Laura jeho koktání ignorovala: "Každý potřebujeme nějaký přístav v tomhle rozbouřeném světě."

Protože šlo jen o dva dny, tentokrát Nataša Stevovo pohostinství přijala. Trochu se pohádali o to, kdo bude mít k dospozici ložnici a kdo pohovku v obýváku. Stveve coby dobře vychovaný katolický chlapec trval na tom, že Nataša jako host a dáma, má nárok na pořádnou postel a kousek soukromí. Ona velmi pragmaticky kontrovala tím, že Steve je příliš velký, aby spal na ubohém rozkládacím gaučíku.
"Proč se vlastně hádáme, Steve? Jsme tu široko daleko jen my dva, nemusíme před nikým předstírat slušné způsoby. Za ty roky co se známe, už jsme mockrát spali na jedné matraci. Jak vypadá ten druhý bez obleční, už taky víme, tak o co jde. Postel máš velkou, vyspíme se tam oba."

Steve musel uznat, že má Nat pravdu. Jim dvěma asi vážně nehrozilo, že na sebe v návalu neovladatelné touhy skočí.
Vlastně musel přiznat, že už dávno se mu nespalo tak dobře, jako ty dvě noci, které sdílel postel s Natašou. Sice si vybral izolaci dobrovolně a vyhovovala mu, ale tohle nebyla ani tak společnost jako sdílení samoty.