Apokalyptická suita-The Umbrella Academy

DOSLOV

V řadé rozhovorů věnovaných vydání této knihy jsem se přiznal, že jsem byl ze začátku skeptický k myšlence dělat komiks s rockovou hvězdou. Mluvil jsem o tom, protože jsem věděl, že spousta lidí bude k tomuhle chlápkovi z My Chemical Romance vstupujícímu do světa komiksů rovněž skeptická, a chtěl jsem této myšlence vzít vítr z plachet, protože v době, kdy jsme tuhle zatracenou knížku začali propagovat, jsem už do ní byl zamilovaný. Teď, když píšu tento doslov, je už poslední číslo minisérie na cestě do tiskárny a nikoho, kdo je pořád ještě skeptický, patrně nebude možné nikdy přesvědčit, proto chci mluvit o podivném procesu, který nám tuto knihu přinesl.
  Za posledních čtrnáct let jsem dělal redaktora řadě komiksů, od tvůrců, jako byli P. Craig Russell, Kelley Jones, Evan Dorkin, Kyle Baker, Kurt Busiek, Mike Mignola, Joss Whedon nebo Sergio Aragonés. S každým z nich to byla jiná cesta a každý mě něčemu naučil.
  Jedna z věcí, kterých jsem si od začátku nejvíc užíval na Umbrella Academy, bylo to, jak život umožnil Gerardovi, relativně mladému muži po třicítce, žít ve světech, které stvořila jeho představivost. Jeho svět definuje jeho vlastní tvorba, počínaje albem The Black Parade a konče Umbrella Academy, jeho realitu to definuje nekompromisním způsobem. Udivují mě kompromisy, které musí někteří talentovaní lidé dělat. Když jste mladí, tak si myslíte, že se stačí proslavit a dostat mezi lidi svoje příběhy. V komiksovém byznysu však vídám hromady lidí, kteří jsou na vrcholu svých sil, a přesto jsou nuceni dělat příběhy jiných lidí a žít ve vymyšlených světech starých čtyřicet až sedmdesát let, s postavami jako Batman či Spider-Man, nebo třeba i můj vlastní kámoš Conan . Gerard se- díky svému talentu, síle své osobnosti a vlastní představivosti - může každý jeden zatracený den oddávat vlastním kreativním fantaziím.
  V roce 2006, někdy kolem Vánoc, přišel do Portlandu, aby napsal první sešit Apokalyptické suity. a já mu v hotelu Benson nahlížel přes rameno. Nakonec v tom hotelu strávil víc než tyden, kouřil cigarety, povaloval se tam ve starém tričku se Spider-Manem, pil hodně kávy. Dlouho do noci jsme seděli a mluvili o řemesle, o technikách jiných scenáristů. A probírali jsme Apokalyptickou suitu. Rychle jsem si uvědomil, že podobně jako Mike Mignola, kreslit. se kterým jsem spolupracoval nejvíc, i Gerard si o příběhu rád povídá, propracovává se jím nahlas. Při takovém postupu vyhodnocujete reakce svého posluchače, chopíte se toho, co vyvolá požadovanou reakcí, a přehodnotite věci, které podle všeho nezapadají. A tak jsme se procházeli po deštivém Portlandu, pili kafe v barech a kavárnách, oba střízliví, a nonstop jsme mluvili o jeho postavách. Taky jsme mluvili o Stonech, Wesu Andersonovi a Miku Mignolovi - jenže postavy v této knize už byly v Gerardové mysli natolik komplexní, že o nich dokázal mluvit hodiny a hodiny a se všemi mě seznámil. Dozvěděl jsem se, co by udělaly, co by neudělaly, jak mluví a o čem přemýšlejí. Líbilo se mi žit ve fantastickém světě Gerardovy mysli a inspirovalo mé ro, vlévalo mi to novou krev do některých svalů, které mi po tak dlouhé době na téhle straně pracovního stolu už zakrnely. Připomnělo mi to, proč jsem do tohohle odvětví vůbec nastoupil.
  Gerard během toho týdne v Portlandu první sešit Apokalyptické suity nenapsal. Dávno předtim. nel tam dorazil, jsem naplánoval, že Umbrella Academy odstartujeme během Free Comic Book Day-každoroční události, během které spojí síly vydavatelé, prodejci, jedna tiskárna a jeden distributor, aby vyprodukovali bezplatné komiksy, které přitáhnou do obchodů nové lidi. Abychom toho byli schopni, potřebovali jsme vytvořit krátký příběh, ukázku, abychom lidem dali ochutnávku série a ukázali jim, o čem bude. Proto jsem potřeboval, aby Gerard nejdříve před prvnim sešitem napsal tohle. Stala se z toho největší událost Free Comic Book Day a několik mésiol po vydání to byl nejvyhledávanější sešit.
  Začalo to obrazem. Na zemi leží mrtvé tělo, nad kterým stojí úplně stejný člověk. A slova: Jsi to opravdu ty. A jsi po smrti. To je mi líto." S tímhle Gerard začal. Důležité bylo, že mrtvé tělo nepatří dvojníkovi ani někomu v přestrojení. Na tom mu záleželo nejvíc. Myslím, že na začátku na té zemi neležela Fáma; o tom bylo rozhodnuto po vyzkoušení všech možností. Byla to náročná myšlenka na zrealizování - nápad, že se nejedná o zástup, ale o skutečnou mrtvou postavu - ale právě tento surrealistický prvek nám pomohl začít definovat sérii. Pro nás to sérii definovalo i nadále.
  Gerard se vrátil zpátky na východ den nebo dva dny před Vánoci, během své pauzy, kterou si dal od kapely. Myslím, že pár dní poté, co hráli na Nový rok na Times Square, odletěli do Japonska, ale těch pár dní mu umožnilo doladit scénář, který začal psát v Portlandu, a tak jsme se mohli pustit do práce.
  Od toho okamžiku byl celý rok 2007 jeden neustálý závod - obrovské nároky nesmírně úspěšného alba The Black Parade komplikovaly dokončování scénářů velice očekávaného komik Umbrella Academy. Gerardovy imaginární světy se navzájem honily kolem zeměkoule. Telefonoval jsem mu a posílal e-maily do všech měst, kam ho jeho kapela zavedla. Neustále rozbijel nebo ztráce jeden telefon za druhým, do cesty se nám stavěly celé státy, kde je podle všeho nemožné získat přístup k internetu. Žadonil jsem o stránky scénáře pro Gabriela. Zatímco se Gabriel poflakoval v Jižní Americe, kde se pilně a úžasně rychle propracovával dvaadvaceti stránkami každého selita. Gerard cestoval po světě a chrlil scénáře z Tokia, Ruska, Nevady, Německa, Jersey - z vice různých míst, než bylo v sérii sešitů. Moje asistentka Sierra je stejný nervák jako já; vždycky, když se Gabriel blížil ke konci sešitu, propadali jsme už panice. Harmonogram byl vždy tak napjatý, že kdyby nedostal scénář v okamžiku, kdy byl na něj připravený, další sešit by se opozdil. Od chvíle, kdy jsme obdrželi první scénář, se Gerardovi nějak dařilo držet si před Gabrielem náskok, i když to bylo vždycky těsné.
  Na této knížce je však nejdůležitější pocit týmové práce, která do ní byla vložena. Z. Gerarda a Gabriela se stal skutečný tým, podřizovali se jeden druhému a starali se o sebe navzájem přesně tak, jak by to dobrý scenárista a kreslíř dělat měli. Část toho týmového ducha, kterého jsme všichni sdíleli, spočívala v pocitu, że pracujeme na něčem výjimečném. I ve chvílích, kdy byl Gabriel frustrován čekáním, protože byl Gerard zaměstnán kapelou, pořád to chápal -- navzdory tomu, že ve svých e-mailech dokáže být docela přímočarý a pro ostrá slova nechodí daleko. Přišlo ale také hodně e-mailů od Gabriela, Davea a Natea, ve kterých psali, jaká je to skvělá práce; Dave vychvaloval příběh, Nate vychvaloval kresbu, Gabriel žádal Davea o ruku pokaždé, když přišel nový vybarvený sešit. Dave i Nate vnesli do této knihy hodně stylizace, což se k neobvyklému příběhu vyprávěnému neobvyklým způsobem prostě hodilo. Nejednou se stalo, že někdo z produkčního oddělení Dark Horsu nabízel, že dá do pořádku Daveovy barvy na pozadí stránek, které vybočovaly z rozsahů, nebo Nateovy podivně tvarované bubliny. Kreativní tým byl ale pokaždé zajedno. James Jean nebyl natolik silnou součástí hlavní skupiny, přišel vždy jenom jednou za měsíc, aby nás posadil do židlí a tiše nám připomněl, jaké máme štěstí, že ho máme. Dokonce i designér knížky, Tony, odpovědný za takové maličkosti jako reklamy a vnitřní obálky, nás dokázal ohromit originálními nápady, které byly v dokonalé harmonii s tím, čeho jsme se snažili docílit.
   První sešit Apokalyptické suity vyšel 19. září 2007 a tak nějak se stalo, že jsem byl s Gerardem na dvou autogramiádách, v New Yorku a Bostonu. Obdrželi jsme naše kopie týden předem, a když jsme se dostali k Forbidden Planet v New Yorku, za místem, kde se mělo podepisovat, byla celá zeď obložená sešity. A stejně to působilo nereálně. Dělám to už čtrnáct let, ale pořád používám jistý podíl dětského úžasu, když vidím, jak ty nové knížky vyrážejí do světa. Skoro celý jeden rok jsme strávili tolik času soustředění na proces tvorby Umbrella Academy, probirali jsme každičký detail, že když jsme ji konečně skutečně drželi v ruce a oslavovali v obchodě se stovkami fanoušků, bylo to surreálné - na to jsme se nikdy nesoustředili. Když jste tak hluboce ponořeni do procesu tvoření knížky, nikdy se nezastavíte, abyste se zamysleli nad okamžikem, kdy bude hotová. A ztratíte naprosto náhled na to, jestli ta knížka dobrá je nebo ne. Děláte ji tak dobře, jak jen můžete, ale jakékoliv její posuzování vám musí vyfučet z hlavy, jinak vás to paralyzuje. Takže to bylo spíš podivné než uspokojivé, že nás osud svedl dohromady na té autogramiádé, kde se nám dostalo pochval z první ruky od čtenářů i prodejců. Později jsme četli online recenze a obecně slýchali, že ano, navzdory skepticismu, nakonec to přece jenom je dobrá knížka.