Amorousness [Ereri/Riren; CZ]

Zmatek

Mezi naše první úkoly patřilo vybalit si a zabydlet se. Pro mě to nebylo nic lehkého, preferoval jsem pokoj o samotě. Místo toho jsem ale na krk získal čtyři spratky, co mohlo být lepší? I když musím uznat, že pohled na mé zděšené nové spolubydlící byl více než dostačující podívaná. Postele totiž byly kupodivu pouze tři – jedna manželská a dvě normální. Nestěžoval bych si, ale než jsem stihl položit na samostatnou postel brašnu, rozplácl se na ni Marco. Podle jeho vyprávění totiž Jean příšerně chrápal a odmítal tedy spát ještě blíž. Zbývala druhá, ale tu si tam zavalil haraburdím právě Jean, ten pro změnu odmítal spát s Erenem a Eren zase s ním.

„Věřím, že to společně zvládneme, Levi-san," povzbudivě se usmál, položil si tašku s věcmi na postel a začal vybalovat.

Ne zrovna nadšeně jsem přikývl, bleskově si vybalil, uložil věci a běžel jsem shánět prachovku. Když jsem se vrátil, úkol už měli splnění všichni.

„Hej, Erene, doufám, že v noci nebudete moc hlučný."

„To bych mohl říkat já tobě, Jeane," brunet se sladce usmál a rozvalil se na postel.

„Já zase doufám, že se tu vy dva nesežerete." Armin mezitím rozkládal svoje věci na zem, to bylo také docela k smíchu.

„Budou mít kecy a pošlu je do boudy." Trhnul jsem nenuceně rameny, a jakmile začali ostatní odcházet z místnosti, rozhodl jsem se převléci. Zůstal tam jen Eren; buď se mnou chtěl mluvit, nebo byl úplně blbej. Tipuju to druhé.

„Ehm, ehm, Erene?" Odkašlal jsem si a hodil po něm koutkem oka.

„Hmm?"

„Nejdeš za svými kamarády?" Jak jsem si mohl všimnout, byl hodně populární, zejména mezi děvčaty. Museli se po něm přímo shánět, tudíž nechápu, proč se mi pořád zdál tak mimo kolektiv.

„Dnes oběd asi vynechám."

Mírně jsem svraštil obočí a došel k němu. Naklonil jsem se nad něj a přiložil mu dlaň na čelo, prohlížejíc si jeho tvář. „Není ti dobře?"

Aniž bych stihl zareagovat, odstrčil mou ruku. „Pokud chcete soukromí, stačí říct. Půjdu." A zmizel ve dveřích.

Na malou chvíli jsem se na něj překvapeně díval, přemýšlel jsem, co z mých slov a činů ho mohlo tolik podráždit. Nakonec jsem ale úvahy vzdal a seběhl dolů, kde už na mě čekala celá skupinka středoškoláků.

„Senseeei, mám hlad. Chci jíst," našpulila ústa jedna z žákyní.

Jedné z hloučku se rozsvítili oči nadšením, div se jí nespustila z koutku úst slina. Odrazil se jí odlesk světla v brýlích, zatímco nadšeně poskakovala. „Třeba budou žabí stehýýýnka."

„Jsi nechutná," zamumlala blondýna z poza rohu.

Než stihla Hanji zareagovat (nebo Sasha, která by tvrdila, že by jí to chutnalo), zasáhl jsem já a delším houknutím jsem je všechny efektivně umlčel: „Předpokládám, že ty blafy tady nikdo jíst nechce. Pokud najdete nějakou čistotnější restauraci, platím za vás."

„Tomu se říká správné jednání!" někdo vykřikl a všichni už se hnali ze dveří najít něco, s čím bych se spokojil. Na rtech se mi objevil jeden z mých úšklebků, než jsem si všiml Erena, který byl opět pozadu. Ruce měl v kapsách, hlavu skloněnou, sluchátka v uších. Vypadal, že se chvěje zimou. No, ještě aby ne. Byl podzim a tady bylo počasí ještě horší než doma.

Beze slova jsem ho pár delšími kroky dohnal, zatahal ho o něco prudčeji za tašku a přehodil přes něj můj kabát. Pravděpodobně jsem ho vyrušil z myšlenek, neboť sebou vyplašeně trhl a ohlédl se, díky čemuž mu vypadla sluchátka z uší. „Levi-san...?"