Výlet

6.9K 455 204
                                    

Další den byl příšerný. Skoro jsem nespal, měl jsem kruhy pod očima a do školy jsem se vlekl doslova jako mrtvola. Ve třídě jsem byl jako nějaký postrach žáků, jediný, kdo mě zavaloval dotazy, byl Eren, který se snad nebál vůbec ničeho. Spratek ani nevěděl, co je to respekt.

„Nějaké dotazy?" vydechl jsem tiše po výkladu látky, přičemž jsem koutkem oka pozoroval hodiny visící nade dveřmi do třídy. Hodina už končila.

„Povězte nám ještě něco francouzsky," vybídl mě hlásící se Eren, usmívajíc se na všechny kolem. Nechápal jsem, jak to dělal, být pořád v dobré náladě.

„Tu est un douleur dans le cul. Chien."

„Co to znamená?" zajímal se dál.

„Zjisti si to." Posadil jsem se ke stolu a mávl rukou na znamení, že je konec hodiny a ať si dělají, co chtějí. Otevřel jsem třídnici a začal zapisovat, kdo chybí. Než jsem ale stihl čárnout, přiskočil ke mně Eren, čímž mě účinně vyděsil a já tak udělal čáru propiskou přes celý papír.

„Jaegere, neučili tě neděsit lidi?" zasyčel jsem a přesunul pohled na vedlejší stránku.

„Mm, ne tak docela. Spíš mě učili navazovat nové kontakty."

„A co s tím mám já co dočinění," odmlčel jsem se a trochu protočil oči, když se postavil naproti mému stolu a zapřel se o něj lokty, takže jsem měl tu možnost zblízka si prohlédnout jeho tvář. „Osobní prostor ti nic neříká, spratku?"

„Přijdete dnes ke mně?"

„Co prosím?"

„Přijde i Mikasa, můžete taky."

„Nevím, jestli sis toho všiml, ale nemám věk na to hrát si," zamračil jsem se, když se přiblížil blíž k mé tváři, ale neopovažoval jsem se uhnout. Nešlo to.

„Fajn," už to vypadalo, že se vzdává a míří zpátky ke své lavici, ale v tu se zastavil, stále zády ke mně, „tak vás do toho věku dostanu."

Zbytek dne byl poměrně klidný...v rámci možností. Nicméně myšlenka na to, že mě nějaký skřet dostane do čiperné nálady, to bylo pravděpodobné asi jako sněhuláci na Floridě. Když jsem šel domů, z nepochopitelného důvodu (jasně) jsem zvážil Erenovu nabídku a nakonec se vydal k němu domů. Když jsem zazvonil, přiběhl mi otevřít právě on. Vypadal jinak – na sobě kostkované boxerky a dlouhé šedé tričko, na krku jakýsi klíč.

„Erene...?"

Na rtech se mu okamžitě objevil šťastný úsměv. „Přišel jste."

„Samozřejmě. Jdu pro Mikasu," odfrkl jsem si a když poodstoupil, vešel jsem do baráku. Obdivně jsem se rozhlédl kolem, měl opravdu pěkně zařízený dům. Ani nepořádek nebyl tak strašný.

„Ta před půl hodinou odešla," namítl a zapadl do kuchyně.

„Aha. Zdálo se mi divné, že bys před ní chodil takhle."

„Proč? Vadilo by vám to?"

„Nebuď směšný."

Místo odpovědi se tiše zachechtal a sotva jsem dosedl na gauč, vrátil se s černým čajem, který přede mě položil. On sám měl také čaj, ale nepoznal jsem jaký.

„Bílý," pousmál se, jako by mi četl myšlenky.

„Nepiješ černý?"

„Mám ho tu pro Mikasu, já sám ho ještě neměl." Nenuceně při tom trhl rameny.

Amorousness [Ereri/Riren; CZ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat