Kronika osudu - Hadí královna

Třetí kapitola - Deník

Září roku 641

Bylo krátce po rozbřesku. Lesem u vesnice Selly se prodíraly sluneční paprsky podzimního dne a pomalu zahřívaly zem pokrytou jehličím, listím a mechem.

Na větvi jednoho stromu seděla veverka, která se právě zalekla nějakého hluku a několika přesně mířenými skoky zmizela vysoko v tmavě zelené koruně borovice.

Původcem hluku byl malý hoch, jenž právě proběhl pod stromem a za ním se hnal černý pes jen s jednou bílou skvrnou okolo levého oka. Oba vytrvale kličkovali mezi stromy, až zvíře začalo kluka dohánět, a nakonec ho i předehnalo. Rozkročilo se na všech čtyřech dlouhých tlapách a podívalo se chlapci přímo do očí a pak na něho skočilo.

„No tak, Fleku, přestaň," smál se hoch. „Dobře, vyhrál jsi." Začal psa drbat za ušima a on ho souhlasně olízl. Oba se pak váleli na zemi. „Fleku!" Chlapec si otřel tvář do rukávu. „Řekli jsme si, že tohle se nesmí," pokáral psa, ale stejně ho zas podrbal za ušima. Pes štěkl a s výrazem spokojenosti upíral oči na svého páníčka.

Chlapec se začal zvedat a zvíře z něho nakonec seskočilo a odběhlo k blízké řece, aby se napilo. Kluk si oklepal bílou košili a plátěné kalhoty hnědé barvy od listí a hlíny ze země. Poté následoval svého psa a sedl si na břeh, kde se tok stáčel do zákrutu a vytvářel tady jakýsi výklenek. Dítě ze země sebralo kus větve a hodilo ji do lesa mezi stromy. Flek se za ní nadšeně rozběhl. Za chvíli se vrátil s úlovkem v tlamě a dožadoval se dalšího hodu.

„Hodnej, Fleku," pochválil ho chlapec a hodil mu klacek ještě jednou.

Pes se opět vrátil a nadšeně při tom vrtěl ocasem. Když mu však chtěl hoch znovu hodit onen kus dřeva, všiml si, že Flek v zubech svírá něco jiného.

„Pusť to, Fleku!" Kluka ihned zajímalo, co by to mohlo být. Vzal to psovi a zjistil, že v ruce drží nějakou knihu. Vazba byla vyrobená z tmavě hnědé kůže, jež chránila listy uvnitř. Otevřel knihu asi uprostřed. Stránky byly trochu navlhlé, ale písmo vypadalo čitelně, i když před pár dny vytrvale pršelo. Chlapce napadlo, že tu kniha nemůže ležet moc dlouho, jinak by ji další nepříznivé počasí dalo zabrat.

Pro malého kluka to byl nesmírně cenný a záhadný objev. Po bližším zkoumání mu došlo, že slova v knize musí být ručně psaná. Dítě přelistovalo na první stránku a uvědomilo si, že to musí být deník. Na horní straně listu se totiž skvěla jen dvě písmena.

Dětská zvědavost se rozjela na plné obrátky. Nějak vytušil, že to bude značka majitele deníku, i když nevěděl, jaká písmena tam stojí. Jako většina vesnických dětí totiž neuměl číst.

Jeho pes ho mezitím zaujatě sledoval a když pochopil, že v chlapcově zájmu není on, ale momentálně ta věc, jež držel v rukou, připomněl se hlasitým štěknutím.

„Fleku, to je tedy něco! To se musí prozkoumat!" zajásal chlapec nadšeně. „Musíme okamžitě domů. Poběž!" A v mžiku byl na cestě zpět do vesnice a jeho pes pelášil poslušně za ním.

Stromů ubývalo, až se objevily první chalupy na kraji lesa. Chlapec se přiřítil domů úplně splavený. Spatřil matku, jak zrovna sklízí snídani ze stolu.

„Mami, potřebuju..." nestihl to však doříct a jeho matka se na něho obořila: „Už zase jsi odešel před svítáním do lesa?!"

Chlapec se provinile podíval do země. „Promiň mami. Ale já už jsem přeci velký kluk."

„Řekl jsi to skoro správně. Ano, jsi kluk, ale velký ještě ne. A zmeškal jsi snídani," matka se na chvíli odmlčela a pak pokračovala: „Slíbil jsi nám, že do lesa budeš chodit jen za světla. Co kdyby se ti něco stalo?" Žena rozčileně máchala utěrkou ve vzduchu.