Kronika osudu - Hadí královna

Prolog

Duben roku 651

Zem se pomalu halila do temných stínů noci. Ještě pár minut a zmizí i poslední sluneční paprsky. Za mraky právě vykoukl kulatý měsíc a jeho jas pomáhal všem opozdilým poutníkům nalézt správný směr.

Stříbrná barva úplňku osvětlovala oblohu a zem tak, jak jen dokázala. Kolem nočního hlídače hvězd bylo takové jasno, že jeho zlaté svěřenkyně zanikaly v té jeho třpytivé záři a noční život byl osvětlován o desítky, ba i o stovky hvězd méně než jiné noci.

Měsíc ozařoval svět pod sebou, kde se právě rozlehlým lesem ubíral mladý muž, jenž se chtěl dostat z města do vesnice. Jeho cíl byl vzdálen už jen hodinu rychlé chůze.

Tímto lesem vedla odjakživa klikatá cesta, která se na první pohled nezdála nebezpečná. Avšak to by poznamenal člověk procházející tudy ve dne. Zdejší les se v noci měnil na místo plné děsivých příběhů, jež si vyprávěli lidé po krčmách a hostincích. Snad byli jen vystrašení kvílením větru prohánějícím se v korunách mohutných stromů, anebo ostatním posluchačům líčili skutečně to, co se jim přihodilo.

Jeden z takových příběhů napadl nyní i onoho mladého muže, který ale nevěřil v pravdivost vyprávěných historek. Dávno už za sebou nechal hradby města a právě přecházel most přes řeku, když tu něco zaslechl. Pokračoval však dál v cestě, ale už nebyl tolik klidný jako před chvílí. Zaslechl to znovu a tentokrát už zastavil a zaposlouchal se. Nebylo to však žádné šustění listí nebo praskot větviček. Nejednalo se o jen tak obyčejné zvuky lesa, které si lidská mysl převede na to nejstrašlivější, co kdy slyšela.

Tohle bylo úplně jiné, opravdové. Bylo to zavrčení. Zavrčení, po němž trnou všechny svaly v těle a mozek přestává správně uvažovat.

Mezi lidmi se stále šířily příběhy o záhadách v lese a muž si náhle uvědomil, že tomu měl věnovat pozornost. Možná to nebyly jen děsivé pohádky na vystrašení neposlušných dětí. Možná to byly hrůzostrašné zpovědi lidí, kteří z takových situací vyvázli živí, aby o nich mohli vyprávět.

Zavrčení se ozvalo znovu a blížilo se jeho směrem. Sáhl k opasku, kde měl zastrčený nůž. Pro jistotu ho vytáhl a doufal, že ho nebude muset použít. Když však mezi stromy zahlédl zvíře, jež mělo na svědomí onen zvuk, věděl muž, že tohle je to nejhorší, co ho zde mohlo potkat.

A pak se na něho to zvíře vrhlo.