Krvavá jako Rubín

Jen Zvláštní Sen - Kap. 1.

,,Copak, zapomněla jste snad na doprodruha po žhavé noci?" zeptal se muž v černém obleku s černými brýlemi na očích. Hrozně jsem se ho lekla, jelikož se objevil hned vedle stromu, pod kterým jsem seděla.

,,Bože!" vykřikla jsem zděšeně.

,,Promiňte, nechtěl jsem Vás vyděsit." Dodal klidně.

,,To se Vám moc nepovedlo." Zasmála jsem se a sundala si sluchátka. Podle takové menší etikety, kterou mě máma učila, tohle bylo jedno z mála pravidel. "Pokud máš na sobě sluchátka a někdo s tebou mluví, okamžitě bez otálení si je sundej"- jako bych ji slyšela.

Zasmál se a poté polohlasem řekl: ,,Odpovíte mi na moji otázku, prosím?"

,,To by bylo asi vhodné, že?" odpověděla jsem mu, nacož jen kývl. Na jednu stranu jsem nevěděla o co mu jde, proč se mě na to ptá, ale na tu druhou jsem z něj ani moc strach neměla. Mohl být možná tak o pět až šest let starší než já, měl tmavě modré vlasy sepnuté do malého culíku za hlavou. Ty vlasy se mi moc líbily, pak jsem si vzpomněla, že se mě vlastně na něco ptal. ,,A na co jste se vlastně ptal?" trapně jsem se zasmála.

Nacož jsem viděla, že mírně zvedl levé obočí, jedním koutkem rtů se ušklíbl a zopakoval otázku: ,,Jestli jste snad zapomněla na dobrodruha po žhavé noci?"

,,Nene, já s nikým nechodím, snažila jsem se vzpomenout na tátu. Vůbec si ho nepamatuji." Odpověděla jsem neutrálně. Zajímalo mě, proč chtěl vědět jestli jsem s někým spala. To ho poslala máma nebo co?!

,,Můžu se posadit?" zeptal se mě, nacož jsem otevřenou levou rukou podala gesto, že může vedle mě. ,,Děkuji, mimochodem jsem Zeck." Řekl po chvíli, co se posadil a čekal s nachystanou rukou k potřesení.

Chvíli jsem na něj koukala, jelikož seznamovat se s divným chlápkem v obleku černým jak uhel se mi moc nechtělo. A celkově nemám ráda seznamování, ikdyž máma tvrdí, že se to bude v životě hodit. Nakonec jsem si dodala trochu odvahy, potřasásla mu rukou a také se představila: ,,Jsem Amálie." Po chvíli mi ale má zvědavost nedala a zeptala jsem se: ,,A Zecku, proč jsi takhle brzo ráno venku a ještě oblečený jako gentlman na nějaké jednání?" snažila jsem se navázat oční kontakt, ale přes ty jeho totálně černé brýle to nešlo.

,,Mám za úkol sledovat občany veřejného mínění, zda jsou v bezpečí," řekl nijak nezaujatě a poté dodal se zdvyženým obočím, ,,utekl totiž z nedaleké věznice jeden recidivista. Hádám, že Vy...teda ty sis takhle brzo ráno šla asi zaběhat, že?" trochu se zarazil, když mi chtěl tyknout a přeřekl se. Což mě trochu pobavilo.

,,Ano, vstala jsem dřív, tak jsem si dala po ránu takové menší kardio." Podívala jsem se na hodinky a vydala ze sebe: ,,Sakra, už je půl osmé."

,,Děje se něco?" zeptal se, jako by měl o mě starost.

,,Už bych měla jít nebo nestihnu autobus. Jsem ráda, že jsem tě potkala." sbírala jsem se ze země a pomala odcházela.

,,Taky, hezký zbytek dne. Třeba se ještě uvidíme." odpověděl se zájmem.

To už jsem ale seběhla kousek kopce, a pak jsem zakřičela asi sedm metrů od něj ,,Třeba, taky hezký den.". Pak jsem mu ještě chtěla zamávat, ale už tam nebyl. ,,Heh, divný." dala jsem si sluchátka a běžěla co nejrychleji domů. Přece jen jsem "spěchala". Nechápejte mě zle, ale chtěla jsem si dát ještě sprchu a na nějaký vybavování, no teď už ne s cizím, nemám čas.