Věk pravdy

Volby

„Tak už mi povíš, co se děje? Nemohl jsem si nevšimnout tvého zvláštního chování," Mark byl trochu podrážděný, protože Stella byla poslední dobou neklidná a připadalo mu, že mu neoplácí jeho lásku.

„Promiň, já jen...chtěla jsem se ti s něčím svěřit. Slib mi prvně prosím, že nebudeš vyšilovat," řekla mu, jakmile se ujistila, že je nikdo nesleduje.

„To ti úplně slíbit nemůžu. Můžu se o to pokusit. Ale co se děje? Týká se to nás dvou?" víc se na ni zahleděl a byl netrpělivý, ale zároveň se obával, o čem chce mluvit.

Stella se chystala promluvit, když přišla obsluha. Byl jím příjemně vypadající muž ve středních letech s kudrnatými vlasy, hladce oholenou tváří, sériovým číslem a samolepkou s atomem.

„Dobrý den," ozval se vřele Mark. „Vy jste P-330? Že jo?!" byl rozradostněn, protože to byl nedávno vyvinutý model, který předčil své předchůdce. Sice bylo stále patrné, že to není člověk z masa a kostí, ale jeho poruchovost se více blížila k nule.

„Ano, to jsem. Říkají mi Walter, ale klidně mě oslovujte jako Walt. Vy jste mi ale znalec, to vám teda povím," zasmál se Walter.

„To víš, dennodenně se s podobnými jako ty setkávám v práci," začal mu tykat, ne snad kvůli tomu, že si myslel, že je méněcenný, ale protože byl rád s ostatními na stejné úrovni.

„Kde pracujete, smím-li se zeptat," mluvil android, protože byl tak naučený.

„Není to nic tajného. Pracujeme na programu WOLI. Taková maličkost," zasmál se Mark, protože věděl, že to není pravda.

„Aha, tak to budete jistě znát pana Duckwortha. Jsem z jeho dílny."

Stella si až s tou větou uvědomila, že celou dobu Walt sleduje jak Marka, tak ji.

„Můžeme odsud odejít, prosím?" požádala najednou potichu Marka a zvedla se od venkovního stolečku.

„Proč bychom odcházeli? Vždyť jsme teprve přišli," nechápal Mark souvislosti.

„Prosím, řeknu ti to pak," žádala ho, i když na něm viděla, že se mu nikam nechce.

„Snad nehodláte odejít?" vmísil se do toho Walt. „Promiňte, jestli je to kvůli mně. Někdy moc mluvím. Jen si zase sedněte, hned vám vezmu objednávku."

Mark pohlédl na Stellu, která stále naléhala na Marka, aby odešli. „Nezlobte se, není to vůbec kvůli vám. Jen mě přešla chuť. Raději bych se prošla."

„Taková škoda," ozval se Walt. „A zrovna jsem vám chtěl nabídnout dnešní specialitu Aloo gobi. Nerozmyslíte si to přece jenom?"

„Počkat. Není to tvé oblíbené jídlo?" Markovi ta slova přišla něčím povědomá.

„Ne není. Můžeme už jít?" byla teď podrážděná a rozhodla se odejít sama.

„Promiňte," omluvil se Mark a odběhl směrem, kterým odešla Stella.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?" byl už taky podrážděný. „Po dlouhé době si zajdeme na večeři a ty hned nemáš chuť? Já ti prostě nerozumím."

Šli parkem osvětleným pouličními lampami. Bylo už devět večer, takže okolo nebylo mnoho lidí. Sem tam kolem nich proběhl běžec.

„Promiň. Poslední dobou mi není úplně dobře. Všechno to začalo tou Trinity."

„Trinity? Ještě nad tím přemýšlíš? Raději to pusť z hlavy," nenechal ji domluvit.

„Já už jsem to pustila z hlavy. Neměla jsem moc na výběr. Měla jsem strach. Promiň mi to," zastavila se, obejmula ho a položila si hlavu na jeho rameno.

On ji pohladil po vlasech a mlčel. Až po chvilce řekl tiše: „Z čeho máš strach?"

Stella si utřela slzy z očí, vzala Marka za ruku a pokračovali v cestě. „Mám pocit, že mě pořád někdo sleduje. Všude. A všechno to začalo potom, co jsem se sešla s tím psychopatem..."

„O kom to mluvíš?" stiskl ji ruku.

„Charles Duckworth. A ano, sešla jsem se s ním, aniž bych ti to řekla. Mě to tak mrzí, Marku," zastavila se a znovu ho obejmula. On ji znovu začal hladit vlasy.

„Co tě mrzí? Stalo se něco?" ještě úplně nevěděl, o čem mluví.

„Já jsem mu řekla, že moc dobře vím, že Trinity u vás nepracovala. Řekla jsem mu, že si mi to řekl. Marku, promiň. On mě tak ztrapňoval a já se ho tak bála. Řekla jsem to, aby mě nechal na pokoji."

Markem okamžitě projel nepříjemný pocit. Odtáhl od sebe Stellu, podíval se do jejích uplakaných očí a až agresivně řekl: „Co ti ten hajzl udělal? Já ho zabiju."

„Marku, on mluvil o tobě. Dali jsme se spolu dohromady jen kvůli tomu, abych vám zlepšila reputaci? Je to pravda?"

Tak tohle vůbec nečekal. Naprosto ho to zaskočilo. „Ne. Jasně, že ne. Miluji tě, a to je ten důvod. Ať si říká, kdo chce, co chce, ale to je ta pravda."

„Dobře. Věřím ti," uklidnila se a pokračovali potichu v cestě.

„Tak už chápu, proč si tam nechtěla být. Myslíš, že..."

„Myslím. Ten člověk ovládá kdeco. Má strach, že bych na něco přišla. Jinak by každou mou aktivitu nesledoval. Určitě něco skrývají. Co, to nevím."

„Promluvím o tom s Alexem," řekl o tom přesvědčen.

„Ne," vyjekla, „jenom to nedělej. Nevíme, kdo je v tom všechno zapletený."

„To nevíme, ale přece by mu neposluhoval Alex. Jsme už dlouho kamarádi. Něco takového bych věděl," bylo mu naprosto jisté.

„Já ti nevím. Možná bude nejlepší na to celé zapomenout. Třeba mě pak nechají na pokoji."

„Možná jo. Možná ne. Možná to bude ještě horší. Protože, co pak? Co pak, až Trinity bude na koni posluhovat Duckworthovi? Tolik se mi s tím parchantem nechce pracovat. Ani nevím, odkud pocházejí jeho peníze."

„Marku, buď opatrný. Nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo."

„Mně se nic nestane. Potřebují mě, dokud WOLI nebude hotové," vyšli akorát zpět na rušnou ulici. „No nic. Vrátíme se domů a objednáme si pizzu? Možná se můžeme stavit po cestě na zmrzlinu, jestli bude ještě otevřeno."