Plameny spásy

PADESÁTÁ

Žaludek se mi nepříjemně zauzloval a stáhlo se mi hrdlo. Pocit viny přišel okamžitě. Kdyby mi svou smrtelnost nedaroval, žili bychom nyní oba navždy pospolu. Ale co by to vypovídalo o jeho postoji ke mně? Na druhou stranu jsem tehdy ani netušila, že k němu chovám tak silné city. Myslela jsem si, že je to jen touha. O tom, od koho se o tomto incidentu vůbec dozvěděl, jsem raději ani nepřemýšlela.

„Ale on by zemřel," připomněla jsem mu.

„A ty bys padla do zajetí, kde by tě mučili a nakonec si přivlastnili při rituálu všechnu tvou krev," přisvědčil rozhořčeně. „A to jsem nemohl dopustit. Nedokázal bych-" bolestně zaúpěl a zavřel oči. Dech se mu chvěl. Působil zdrceně. Možná tím zamýšlel mě rozesmutnit. Pokud ano, dařilo se to. Stále mě sužovala smrt Gerla. Nemohla jsem si to odpustit. Nechtěla jsem, aby trpěl někdo další.

Položila jsem mu opatrně dlaň na tvář. Pootevřel mírně víčka. Zdálo se, že má oči úplně černé, ztracené v obklíčení řas. „Děkuju. Za nás za všechny." Myslela jsem vážně každé slovo. „Pokud dokážeš takto nesobecké věci, jako zachránit skupinu lidí, které nemůžeš vystát, určitě existuje lehký způsob, jak tě zbavit věčného vězení. Najdu cestu a ty se budeš moct vypravit, kamkoliv budeš chtít a-" můj optimistický výjev zastavilo jeho zaryté mračení. Pustil mou dlaň a udělal dlouhý krok dozadu. Zarazil mě tím. Nechápala jsem jeho náhlou potřebu se ode mě držet dál.

„Nepůjde to, Královničko." Jedním plynulým pohybem si zastrčil meč do pochvy a s chmurným výrazem se vydal pryč. „Ta část naší dohody padá. Jen mě ochraň před Terrou."

„Počkej. Cože?" Vyrazila jsem za ním. Nad hlavami nám hvízdala meluzína. Mráz se mi zabodával jako jehličky do těla a spaloval kapky potu. Namožené svaly po dlouhém cvičení mi dávaly jasně najevo, co si o mé rychlé chůzi myslí.

Předhonila jsem ho a zastoupila mu cestu. „Odpověz mi na jednu otázku," řekla jsem udýchaně a vyhledala jeho pohled. Byl ledový, přestože v něm žhnul oheň a prázdnota Pekelných síní.

„Co se ti stane, protože jsi porušil zákon? Když jsi nás dostal z toho místa pryč?" Potřebovala jsem to vědět stejně nutně, jako umírající potřebuje marnou útěchu před smrtí. Naléhavě jsem musela znát pravdu. Chtěla jsem vědět s čím dalším se budu muset vypořádat.

„Co chceš, abych ti řekl? Že jsem se tím vzdal své nesmrtelnosti, jako tvůj milovaný Ardel? Proč tolik toužíš po tom, abych ti sdělil cenu za tvůj život? Nuže? Tvé srdce mít nikdy nebudu, Neol. Jsi mé prokletí a jsem si toho vědom. Možná, že mi tě poslali jako další trest za mou opovážlivost dvořit se Smrti. Jsi trestem, Neol? Tak pověz, jsi?"

Němě jsem na něj zírala s pootevřenou pusou a nevěděla co říct. Toto si o mě myslel? Že jsem jeho trest? Ale co jsem věděla? Třeba jsem jím doopravdy byla.

To, že se dvořil samotné Smrti, mě ani nešokovalo. Docela bych to na něj tipla.

„Já jen potřebuju vědět, jak moc zavázaná ti jsem."  Začaly mě pálit v očích slzy. Má slabost se projevovala v posledním týdnu mnohem více, než kdy jindy.

Opet se uchechtl a naklonil se ke mně blíž. Jeho divoká vůně mě nabádala jít k němu blíž. Byla nebezpečně přitažlivá. „Všichni se kvůli tobě obětovávají, všimla sis? A co z toho mají? Tvou obětavou lásku?"

„Ano. Někteří ano."

Pohrdavě se stáhl.

Přemýšlela jsem, co povědět dál, jak z těchto nebezpečných vod vyváznout neraněná. Netušila jsem, jak takové věci řešit. Už jsem znala smrt, nenávist ostatních, závist, lásku i strádání. Ale nikdy... nikdy nic takového. Tael mě sice miloval, ale předtím jsme byli nejlepšími přáteli. Opet na druhou stranu...