Plameny spásy

_TŘINÁCTÁ_

„Myslel jsem, že jsi šla spát," vstoupil na cvičiště líným krokem Rellok.

Terra se nezastavovala ve svém cvičení, jež zrovna prováděla. Jejím cílem byl dřevěný panák, do něhož bez přestání sekala už dobrou hodinu. Také to na něm bylo vidět. Hluboké záseky se táhly podél celého dřevěného těla a vypovídaly o zkušenosti útočníka.

„Nemůžu spát," přecedila přes zuby, nadechla se a znovu udeřila mečem do trupu figuríny. Udělala otočku, skrčila se, proklouzla za svého dosavadního nepřítele a zasadila mu ránu do zad. Byla celá zbrocená potem, udýchaná a pálily jí svaly, ale alespoň už necítila potřebu křičet a zabíjet živé lidi kvůli tomu svíravému pocitu ve své hrudi. „Předpokládám, že ty také ne," řekla dýchavičně.

„Myslím, že už bychom tuto místnost mohli nazvat naším místem," uchechtl se pobaven svou vlastní myšlenkou a začal si svazovat havraní vlasy do ohonu. Měla chuť mu do nich zajet prsty a přitáhnout si ho k sobě. Okamžitě tu myšlenku potupeně zahnala. Takto myslet neměla.

„Tak moc si zase nefandi. Až zvládneme zbytek zkoušek, budu moct nazvat jakékoliv místo svým vlastním," ušklíbla se a vrhla se znovu proti figuríně. Rány utržila na břiše, krku a zádech. Kdyby to byl reálný muž, už by se skácel k zemi.

„Teď je otázkou, kdo si fandí víc." Koutek rtů se mu pozvedl v pobavení.

Terra se zastavila v boji a zapřela se o svého dřevěného nepřítele. Hodnou chvíli se jen dívala na Relloka, jak si vybírá vhodnou zbraň, než se zeptala: „Proč jsi mi poradil? Je to už podruhé, co jsi řekl něco, co mi mělo pomoct."

Rellok si do rukou vzal dlouhou cvičnou hůl, zapřel ji o zem a přenesl na ni svou váhu. „Co tím myslíš? Neřekl jsem nic průlomového," pokrčil ledabyle rameny a naklonil prozíravě hlavu na stranu.

„Lháři," zavrčela Terra. „Moc dobře víš, co tím myslím. Jak jsi mohl vědět, že jde o zkoušky cnosti? Řekl ti to můj otec?" vyzvídala nabroušeně. Rellok se nezdál být nijak nadšený z jejího výslechu.

„Být tebou tak mlčím." Jeho mručení vypovídalo o mnohém. Popadl svou cvičnou hůl a přešel na druhou stranu místnosti, aby měl soukromí. Jedním tahem si přetáhl přes hlavu košili, až musela i Terra uznat, že to bylo působivé. Dokázala takový talent přiřadit jako užitečný i k jiným věcem.

„Jistě. Protože pokaždé moc mluvím, že? Pamatuju si, jak tě to vždy dovádělo k nepříčetnosti," prohodila provokativním hlasem a nespouštěla ho z očí. Už jen kvůli tomu, jaký výhled tím získávala.

Ignoroval její slova a raději se sám začal rozcvičovat. Viděla, jak se mu při protahování napínají těžce nabyté svaly. Musela několikrát polknout, aby zahnala ty nepříčetné myšlenky.

„Mám ti poděkovat od Smrti, že jsi mi s tím pomohl," vyhrkla. Chtěla aby reagoval, jakkoliv, a tohle jí přišlo jako nejzaručenější cesta, aby se tomu tak stalo. A opravdu. Zarazil se v tom, co dělal a otočil se k ní čelem. Výraz mu proměnilo ohromení.

„Setkala ses s ní," vydedukoval. Terra neodpověděla a tak řekl: „Viděl jsem, jak si tě označkovala. Máš to vypálené pod kůží. Jsi její."

Jsi její. Ta slova jí děsila.

„Viděl jsi to."

„Jistě, že ano. Zářilo to jako maják," uchechtl se a zakroutil hlavou. „Všichni to viděli. I Taran. Všem pod podmínkou popravy zakázal se o tom byť jen zmínit, za to mu buď vděčná. Kdyby to neudělal, tak ti zde nedají ani najíst, aniž by se strachy nepodělali."