Plameny spásy

PADESÁTÁ

Večer předtím, kdy byl na druhý den naplánovaný odjezd, jsme já, Ardel a Opet pilovali boj na cvičném dvorci. Král démonů měl vždy co podotknout a rozhodně nešetřil s cennými radami. A už vůbec si neodpustil nelítostný boj, který by mě bez mé magie stál krk a Ardela přinejmenším pár podstatných orgánů. Zuřil, ačkoliv se navrch tvářil opovržlivě a rty mu cukaly v posměšném úšklebku.

Ardela nakonec povolali na další nečekanou schůzi, kde se mělo jednat o rozhodnutích ohledně předání zodpovědnosti nad hlavním městem během naší dlouhodobé absence. U toho jsem být nemusela a ani nechtěla, a tak odešel sám. Jen mi vtiskl polibek na čelo a možná až moc silně poplácal Opeta po rameni.

Když odešel, dal mi tím šanci si s Opetem promluvit o samotě.

Postavila jsem se naproti němu ve cvičném kruhu a přehodila si krátký meč z ruky do ruky. Světlo loučí na dvorec házelo protáhlé stíny, jež se ve větru vlnily.

„Srovnej postoj." Zamračila jsem se a víc narovnala záda. Nic jiného s mým postojem špatně nebylo a i toto byla prkotina.

„Chci s tebou mluvit," nadhodila jsem a málem se nechala nepozorností probodnout. Opet zaútočil svižně a nečekaně. Snažil se mě zaskočit. Já se však otočila bokem a pozvedla meč k výkrytu proti dalšímu útoku.

Ocel zařinčela o ocel. Démonovi se zalesklo v očích. Ušklíbl se. „Copak? Rozmyslela sis to snad a toužíš po mé společnosti po chladných nocích?" provokace z jeho slov přímo čišela. Věděla jsem ale, že žertuje.

„Ne." Odrazila jsem jeho meč stranou. Začali jsme okolo sebe kroužit. Bílou halenu měl bez jediné stopy potu, zatímco já se v něm přímo koupala. Cítila jsem, jak mi nepříjemně klouže po páteři dolů a máčí mi čelo.

Démon se pokusil o výpad, ale bravurně jsem se vyhnula. Při dalším seku jsem se přikrčila a okamžitě odtančila z jeho dosahu pryč.

„Chci mluvit o tom, jak jsi nás zachránil."

Na chvíli se zarazil. Zatnul čelist a zamračil se, až se mu na čele objevila hluboká vráska. „To bych nechal bez komentáře," ucedil a pokusil se se mnou dál bojovat. Já se ale jeho výpadům a sekům ladně vyhýbala. Dalo by se říct, že jsem s ním tančila smrtnonosný tanec.

„Nemyslím si. Zachránil jsi nás. Zachránil jsi mě. Chci vědět-" Vyhrkla jsem, podklouzla na blátě a padla na zadek. Špička meče mi okamžitě spočinula u krku. Má nepozornost na bitevním poli by momentálně pro normálního vojáka znamenala jistou smrt.

Opetovi oči byly temné, opuštěné a staré. On sám byl starý. Vyzařovala z něj prázdnota, jež se časem rozšiřovala. Často jsem zapomínala, kolik let přede mnou prožil a kolik před sebou ještě má. Byl polobohem stejně jako já, ale v něčem se zdál být o tolik tragičtější.

Sklonil ostří a podal mi pomocnou ruku. Vděčně jsem ji přijala a vyhoupla se na nohy. Nepustila jsem se jí. Překvapila jsem ho. Cítila jsem z něj prchavou nejistotu.

„Zasáhl jsi do přirozeného běhu osudu. Říkal jsi mi, že nemůžeš. Kdybys nás nechal s Ardelem umřít, změnilo by se toho hodně."

„Nezemřela bys," zakroutil nepatrně hlavou. „Vím, že on ti dal svou nesmrtelnost. Je to dar našeho otce. Koluje nám to v krvi jako výsměch toho, čeho není náš otec schopný - lásky. Můžeme naši rozenou nesmrtelnost darovat a on si zvolil. Nemohl vědět, že bys nezemřela. Ne doopravdy. Kdyby nechal jed v tvém těle dokončit práci, tvá podstata by nechala tělo zemřít a poté ho znovuzrodila. Probudila by ses po pár hodinách se vším s čím jsi na chvíli opustila své tělo."