Plameny spásy

TŘICÁTÁ

S heknutím jsem padla k zemi a několikrát se přetočila, než jsem zády narazila do něčeho tvrdého. Do žeber mi vytryskla ostrá tupá bolest. V okolí jsem ucítila závan čehosi slaného přecházející do sladké. Magie.

Otevřela jsem pomalu oči oslepené prudkým světlem a zaměřila se na to, do čeho jsem narazila. Za mnou se tyčil kamenný stojan. Poznávala jsem ho. Okolo mě plápolal klidný oheň a kroutil se ve své věčnosti. Na kopulovitém stropě jsem zpozorovala podivné znaky. Věděla jsem, kde se nacházím - pod hradem v Perelu.

Zanadávala jsem a vyšvihla se na nohy. Oprášila jsem si oblečení a ujistila se, že mi nechybí žádná dýka. Každá zbraň se bude hodit. Tento hrad se pro mě stal znovu nepřátelským územím, pokud pomineme fakt, že jsem v něm nikdy nebyla v úplném bezpečí.

Stinná monstra, která přišla se mnou, zkoumala místnost a směřovala pomalu ke dveřím. Proč mě přivedli sem, do hnízda všech zrádců a největšího nebezpečí? Mohla mě zavést rovnou k Ardelovi, do jeho snové náruče a utišit tak tíseň svírající mou hruď. Místo toho jsem vlezla do jámy lvové. 

V oné místnosti jsem naposledy skončila, když elfky potřebovaly tu zpropadenou lucernu z Dračího dřeva. Věděla jsem, že se pro mě plameny rozestoupí. A i kdyby ne, pro tentokrát bych je dokázala nechat zmizet sama.

Musela jsem ale přemýšlet. Mohla bych se nějak vrátit zpátky a říct Opetovi, ať mi ukáže správné dveře, které vedou k Ardelovi. To by bylo nejjednoduší. Byla bych u spojenců a mohla si oddechnout. Ale jiný nápad, který se mi vkradl na mysl, byl mnohem lákavější. Byla to výzva a risk. Ale pokud to riziko přijmu a vydaří se, bude to stát za to a vyřeší to jeden z větších problémů, které máme. Jen jsem si potřebovala odpočinout a nabrat síly.

Prošla jsem plameny. Ty se pro mě ladně rozestoupily a nechaly mě projít ke dveřím ústícím na schodiště. Šly otevřít zlehka. Na schodišti mě okamžitě ovanul vlahý závan podzemí.

Znala jsem tajné chodby do hradu, kde se budu moct v některém z koutů prospat a možná bych mohla odposlechnout i některé rozhovory - zjistit, co se děje a jaké jsou mé možnosti. Už jsem měla nepatrné zdání o dění v hradě, ale nemohla jsem tvrdit, že jsou přesné. Musela jsem zjistit víc.

Vykročila jsem na schodiště. Mé stvůry mě následovaly tiché jako stíny. Srdce mi burácelo až v uších, ale já byla připravená na nemožné. Sám Opet mě připravil téměř na cokoliv. Konečně nastal čas si vzít nazpět to, co mi po právu náleží.

Nechala jsem pohasnout všechny pochodně a vklouzla do záštitu tmy. Jen lehký odlesk mých zářících očí se krátce zaleskl, než jsem se stala zcela neviditelnou.

⁓

Proplížila jsem se tajnými chodbami do prázdných komnat v levém křídlu hradu, které nikdy nikdo neobýval. Byly to komnaty bez oken a navíc se nacházely daleko od středu hradu, kde bylo veškeré dění. Kdysi se tam podle klepů ubytovávali ti méně oblíbení hosté, ale pro mé štěstí je nikomu neposkytli ani tentokrát.

Všude ležel prach a svítit jsem si musela vlastním ohněm zachyceným v dlani. Zatarasila jsem dveře od ložnice prádelníkem a ujistila se, že vstup do tajných komnat je zabezpečený. Poté jsem se svalila na postel pokrytou prachem, až se jako šedý oblak vznesl vzhůru, a během několika sekund usnula.

Probudila jsem se v naprosté tmě. Na chvíli jsem dostala strach, že jsem zpět u dvora v Pekelných síní, ale chlad obklopující mé tělo mě utvrdil v opaku. Nebyl to sen. Utekla jsem spárům Krále podsvětí a získala pod kontrolu Plameny. Dokázala jsem se dostat pryč z dalšího vězení. Zvítězila jsem. Přežila.