Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ

„Pamatuj," říkal mi tiše Ardel, když mi uvazoval plášť těsně u krku, aby mě chránil před zimou. „Pokud bude nějaký problém, napoj se na mě. Vezmi si kolik magie budeš potřebovat a já ti přispěchám na pomoc." Zněl odhodlaně, přesto jsem cítila, jak by mě nejraději připoutal ke stromu a nechal mimo nebezpečí. Na druhou stranu jsem měla chuť udělat s ním to samé. 

„A hlavně se Opetem nenech vyprovokovat. Víš, jak jsi občas výbušná." Zasunul mi pramen vlasů za ucho a přivinul ochranářsky k sobě. Jeho objetí bylo pevnější, než kdy jindy. Chtěla jsem odprsknout, že nejsem výbušná, ale nejen že jsem nechtěla kazit onu chvilku, ale ještě bych tím jeho mínění potvrdila. 

„A ty se snaž vyvarovat problémům a přežij." Nadechla jsem se zhluboka jeho vůně a snažila si ji zapamatovat spolu s teplem jeho pevného těla. Do kůže mě tlačily naše skryté zbraně.

„Já problémy na rozdíl od tebe nevyhledávám." Odtáhl se a cvrnkl mě do nosu. „To ty, má Neol. Dej na sebe pozor. Když tak ho obětuj a uteč." Pohodil prsty k démonovi vedle nás.

Opet nakvašeně stiskl rty. Zrovna si kontroloval zbraně. Nejspíš je měl jen pro ozdobu, protože nemohl napřímo zasahovat do dění světa. Ne že by naše záchrana měla nějaký velký vliv. Pokud nás tedy nechytí. To by byla otázka života a smrti nás s Ardelem. Jediné štěstí spočívalo v tom, že pokud by hrozilo zajetí a snaha nás zbavit krve v jejich prospěch, nebudu se obávat zabít se sama. Lepší, než aby získali tak cenou moc, jakou jsme v dlaních dřímali já s Ardelem. Jen jsem doufala, že mi v tom má nesmrtelnost nezabrání.

Jak absurdní bylo, že odkrvit mě mohli, ale napřímo zabít ne? Stále jsem nechápala, jak to měl v plánu Urtel udělat. Ale třeba Opet lhal a zabije mě i dobře mířený šíp do srdce.

„Budeme čekat na signál. Stejně tak ho očekávejte i vy," zopakoval Rellok. „Rozchod!" zavelel tichým, přesto velitelským železitě pevným hlasem. Bylo mu očividně jedno, komu poroučí. Král a královna pro něj nejspíš nic moc neznamenali. Hlavně, když ani jeden z nich neměl korunu. 

Terra si ještě něco sdělila se sestrou, stiskla jí v podpoře rameno a vydala se s Rellokem jiným směrem, než my ostatní. Každý měl na povedl prohledat jinou část ležení, jelikož bylo nemožné ho v takové rozlehlosti prohledat společně. Navíc by to poutalo nechtěnou pozornost.

„Přežij." Ardelovi oči se vpíjely do těch mých i v té nepředstavitelné tmě okolo. Cítila jsem jeho Plameny odpovídající na ty mé. Tolik jsem mu chtěla říct, že ho miluju. Tak moc, až mě to rvalo na kusy a připadala jsem si, jako když se vrhám z útesu vstříc rozbouřenému moři.

Pootevřela jsem rty, abych mu ta slova konečně řekla, ale umlčel mě vášnivým polibkem, který mi vyrazil dech a přiměl motýlky v celém těle zatřepotat křidélky. Tím mi říkal vše a přesto jsem toužila po tom, aby to vyslovil nahlas.

Odtrhl se a odešel dřív, než jsem stačila cokoliv povědět. 

Hleděla jsem, jak jeho silueta spolu s tou Anity mizí a ztrácí se v mlčenlivé tmě. 

Démon si stoupl těsně vedle mě. Slyšela jsem, jak mělce dýchá. Cítila jsem jeho tělesné teplo. Jeho podmanivou vůni připomínající mi dny strávené u něj ve vězení. 

„Půjdeme." Rozešla jsem se naším určeným směrem a Opet mě následoval. Našlapoval tak tiše i v roztávajícím sněhu okolo, až mi to přišlo nemožné.

„Až přejdeme blíž, zahalím tě kouzlem. Budeme vypadat jako jedni z nich. Nesmíš ale promluvit. Neznáš jejich jazyk."

„To nebylo v plánu. Měli jsme být jen neviditelní. A ty snad jejich jazyk znáš?"