Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ

„To není k smíchu," napomenul ji drsně Ardel.

„Ale docela je," uchechtla se Terra.

Anita jen protočila očima. Poté se zadívala někam mezi stromy a zavolala: „Pojď ven, Izeri! Sestřička už se uklidnila."

Zmatení bylo v ten večer ažaž. Opet vedle mě se zájmem koukal někam do tmy, kam jsem já neviděla. Ardel se tam díval také, ale při tom dával pozor na elfky. Nevěřil jim a dělal dobře. Už neměly ani mou plnou důvěru.

„Nezabiješ ho?" zeptala jsem se rychle Terry.

„Ne," utrousila otráveně.

„Slibuješ?"

Odfrkla si. „Slibuju."

Kývla jsem na Ardela a spolu jsme ohnivou zeď nechali zmizet.

Přemýšlela jsem, zda Izer není náhodou Terry nový společník. Chtěla jsem ho poznat. V zrcadle vypadali tak šťastně. Až jsem si říkala, zda mi zrcadlo náhodou nelhalo.

Jenomže ze stínů vyšel drobnější plavovlasý muž. Vypadal mladě. Možná něco málo přes dvacet let. Tvář měl spíš kulatější, zato ale rozjasněnou a plnou života. Měl na sobě stejný tmavě modrý plášť, jako měly elfky. U boku mu visel meč a několik připevněných dlouhých nožů. Kráčel odhodlaně, vyrovnaně. Vypadal ale jako někdo, kdo by se kvůli ostatním rozdal na kousky.

Neměla jsem tušení, kdo ten muž je.

Tázavě jsem se podívala na elfky. Ty ale čekaly, až Izer přejde až ke mně. Ardel mu zastoupil cestu, aby mě chránil. Muž pochopil jeho nedůvěru a záměr mě chránit a zastavil se.

„Nejsem zde, abych královně ublížil, Vaše Veličenstvo," pronesl sladkým hlasem a hluboce se uklonil. „Jsem zde, abych se odvděčil za její pomoct."

Vykoukla jsem zpoza Ardelových zad a podezřívavě ho prolétla pohledem. „Neznám tě," konstatovala jsem. „Vůbec mi nejsi povědomý. Kdo jsi? Koho jste sem přivedly?" zeptala jsem se Elfek.

Dřív, než některá z nich stačila protočit oči nad mou netrpělivostí, se Izer ozval sám. „Zachránila jsi mě v Chrámu Nočních můr, Vaše Veličenstvo."

„Nikoho tam nezachránila. Zabila hada," vložil se do toho podrážděně Ardel. Nejspíš byl rozladěn z našeho rozhovoru v jeskyni, příchodem elfek, Opetem i novým příchozím. Nedivila jsem se mu.

Plavovlasý muž se vševědoucně pousmál. V šedých očích se mu zablýsklo. „Ano," řekl, jako by to mělo zodpovědět všechny otázky. To mě zmátlo ještě víc.

Otevřela jsem pusu, ale Terra přešla k nám a položila mu předloktí na rameno. Byla o necelou hlavu vyšší, než on. Měl stejnou výšku jako já, takže na všechny okolo nás podprůměrnou. Navíc měl světlé vlasy. To zde nebylo zvykem. A ani neměl rohy, nebo paroží.

„Tady náš nový přítel se nám svěřil, že jsi prolomila jeho kletbu. Zabila jsi ho, ačkoliv to bylo téměř nemožné. A on se dobrosrdečně odhodlal, že ti přispěchá na pomoc. No není to od něj šlechetné?"

„Ty jsi ten polobůh," zašeptala jsem nevěřícně a protlačila se okolo Ardela až k Izerovi.

Ano, myšičko. Byla jsi pro mě tehdy mnohem menší.

Vytřeštila jsem oči.

Zacukaly mu pobaveně koutky rtů.

Mluvíš skrze myšlenky? Jak je to možné? Už nejsi zvíře.

Nejsem zvíře, ale polobůh, který se na zvíře může měnit kdykoliv se mu zachce, má paní. A ty jsi polobohyní zvěře. Sdílíme spolu jednu mysl, pokud k tomu svolíš. Jsem zde, abych se ti odvděčil za záchranu.