23. kapitola - Pavoučí průsmyk 2. Část

126 12 11
                                    

Někdo utíkal směrem ke mně. Nedalo mi to, tak jsem se schovala mezi kukly. Některé se i pořád hýbaly, ale já musela zůstat mlčky schovaná. Netušila jsem, kdo to mohl být. Kroky se zastavily a já jen naslouchala. Bála jsem se podívat alespoň jedním okem. Nedalo mi to, pomalu jsem se nahnula a nakoukla. Viděla jsem jednoho skřeta, který se kolem sebe neustále rozhlížel. Jako kdyby někoho hledal. Jeho oči mě náhle spatřily a on se rozeběhl přímo na mě. Stačila jsem rychle uskočit a on přeseknul kuklu, za kterou jsem byla schovaná. Z kukly ale vylezl pavouk a skočil na něj. Utíkala jsem tak rychle, jak jsem mohla. Když jsem se ohlédla, pavouk ho usmrtil svými kusadly a skřet se během chvilky přestal hýbat.

Stála jsem jako přikovaná a hleděla do očí té osminohé nestvůry. Spatřila mě, zavřískala a rozeběhla se směrem ke mně. „Sakra!" zděsila jsem se a dala se na útěk. Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Zakopla jsem o kámen na cestě a padla jsem na kolena. Pavouk utíkal čím dál rychleji směrem ke mně. Schovala jsem se do klubíčka a zavřela oči. Uslyšela jsem zasvištění letícího šípu. „Neboj se Lucy. Jsem tu přece já... Ochráním tě." Znělo to jako hlas Leliany. Pomalu jsem se narovnala a spatřila jí. Ano, byla to ona. „Kde je Findan?" zeptala jsem se a ona mě táhla za ruku. „Nevím. Ale určitě se brzy ukáže." Řekla Leliana a utíkaly jsme společně pryč. Pryč z toho doupěte.

„Áááá, panebože! Co to je za havěť?" ozval se Findanův hlas a během chvilky se objevil za námi. Utíkal tak rychle, co mu nohy stačily. V tu chvíli nás pronásledovalo nejméně 20 pavouků. „Musíme odsud! Rychle!" křikla Leliana, táhla mě za ruku a já se snažila utíkat rychleji. Mě se ale zvrtla noha a já upadla. Leliany ruku jsem ztratila. Když si ale všimla, že jsem upadla, otočila se a rychle utíkala ke mně. „Můžeš chodit?" podala mi ruku a já se chytla. Pomalu jsem vstala a postavila se na vlastní nohy. „Já nevím, ale snad ano... Auuu!" zašeptala jsem a bolestí jsem trochu zaklela. Leliana se rozhlížela, kde je Findan. Ale nikde nebyl nablízku, asi utekl. „Findane! Ty pako jedno, počkéééj!" křikla Leliana a z dálky Findan utíkal s rukama nahoře dál chodbou. „On nás tady v tom nechal... Sakra!" proklínala jsem Findana a nebyla jsem jediná. Leliana se také moc netvářila nadšeně, že nás tu nechal.

Než jsme se nadály, tak jsme byly oblíčené skupinou nejméně 100 pavouky. Byli všude kolem nás a byly jsme obklíčené do kruhu. „Co teď?" zašeptala jsem a Leliana pokrčila rameny. „Máš nějaký nápad? Já teda ne... Nejlíp se má ten ničema, co utekl...," řekla naštvaně Leliana a všichni pavouci kolem nás pozorovali. „Budeme muset odsud utéct, ale... Nevím jak a kudy." Přemýšlela jsem nahlas. „Ale, ale... Kohopak tu máme? Že by další kořist pro má děťátka?" ozval se neznámý ženský hlas. Bylo jasné, že to bylo doupě. Doupě pavouků a pavoučí královny. Cvakavé dupání nohou a kusadel se přibližovalo čím dál víc. Až z davu pavouků přišla ona... Samotná královna. Byla vysoká, byla napůl člověk a napůl pavouk. Její oči svítily rudě a propichovaly mi mou mysl. Zatřásla jsem hlavou a svoje oči upřela jinam... kamkoliv, abych se jí nedívala do očí.

„Měly bychom odsud utéct..." řekla potichu Leliana. „Já vím, ale jak se odsud dostaneme? Jsme obklíčené těmi všemi..." šeptla jsem potichu. Když v tu chvíli mě něco napadlo. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a pomalu kráčela ke královně. „Lucy..." nechápavě mě oslovila Leliana, ale já následovala jen svou mysl. „Chceš být jedním z nás? Tak to mě těší mé dítě...," zasmála se královna. Ale vyvedla jsem ji z omylu. Jediné co jsem chtěla, bylo zabíjet. „Tak to v žádném případě nechci..." pomalu jsem otevřela oči a zadívala se do očí královně. V mých očích se probudila síla ohně, mávla jsem rukou a na mé dlani se objevil ohnivý plamen. Jedním mávnutím ruky jsem zasáhla desítky pavouků kolem sebe. Skučeli a pískali bolestí, pomalu umírali, až se jejich těla proměnily pomalu na prach. Ve mně se probudila síla a celé mé tělo hořelo v plamenech. Cítila jsem sílu, neskutečnou sílu, která se ve mně v tu chvíli probudila.

„Leliano..." otočila jsem se k ní a oslovila ji. Leliana jen nechápavě se na mě dívala. Zašeptala jsem potichu zaklínadlo, ona vytasila svůj meč a ten se v mžiku proměnil. Jeho čepel hořela v plamenech a dostal tak neskutečnou sílu. Pochopila v tu chvíli, jaký měl být plán. Usmála se na mě a kývla. S bojovým výkřikem se rozeběhla a začala máchat mečem. Pomalu ničila pavouky okolo, až jich zbylo jen pár. Leliana už byla vyčerpaná a jen klečela na zemi. „Tak ty si myslíš, že mě dokážeš porazit?" „Porazím... I kdybych ti měla vyrvat srdce a useknout hlavu." Chladně jsem odpověděla. Moc dobře jsem věděla, co jsem chtěla udělat. Kamkoliv jsem se podívala, skončilo v plamenech. Můj pohled zůstal stát i na několika nevylíhnutých kuklách, které skončily v plamenech. Královna polkla a se vztekem na mě zaútočila. Prskala jed, který by mě mohl oslepit. Ale bylo to zbytečné. Kolem mě se vytvořila ochranná bariéra a já se mohla jen dívat, jak bezbranně na mě útočí, aniž by mě to zranilo. Královna nevnímala a utočila pořád dál a dál. Leliana se z ničeho nic ocitla za ní. Vyskočila jí na záda a propíchla jí srdce. Vyplivla trochu zelené zapáchající krve a její oči se zalily krví. Leliana vytáhla z její hrudi meč. Seskočila a mrtvá královna se sesunula k zemi. Byla mrtvá? Nebyla, jen pomalu umírala v bolestech. „Ne... Já to udělám." Leliana kývla a já převzala její meč. Oběma rukama jsem ho svírala a vyzdvihla ho nahoru. Zavřela jsem oči a hlavu královny usekla. Meč jsem vrátila Lelianě. Mávnutím jedné ruky všechno kolem bylo v plamenech a my se daly na útěk.

Utíkaly jsme až na samý konec jeskyně. V dálce jsem viděla bílé světlo a utíkaly jsme rychleji a rychleji. Ocitly jsme se venku někde ve vysokých horách. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se stala tak mocnou. Co mě k tomu vedlo? Pomsta? Zachránit tenhle svět? Asi ano... Chtěla jsem, aby všichni byli šťastní a temnota prohrála. Kdo ví, jak tohle všechno vlastně skončí... A vůbec, kam vlastně utekl Findan?...

***

Áno další kapitolka je tu. :33 Abych pravdu řekla, tak se pavouků bojím a to jenom nějakého vidím. xDD Mimochodem jedete někdo příští sobotu na Krajkářské trhy do Prahy? Já tam jedu se ségrama a moc se těším. :33 Vlastně stejně všichni budete dřepět nejspíš doma a nebo jinde, tak proč se vlastně ptám když je to zbytečné a sama odpověď znám. xDD Předem díky, kdo dáte votes a nebo zanecháte komentář. Miyoko :)

First LoveKde žijí příběhy. Začni objevovat