Ride or Die (Rei Furuya fanfiction)

6

POV Sophia

Je to několik měsíců, co jsem políbila Amura a už jsme o tom nemluvili, jen nechápu jeho úmysly.

Akai mě tentokrát dokázal předběhnout, ani nevím jak, ale nějak se do něj Akemi zamilovala a teď jsou spolu. I když to Akai popírá, ukazuje to, že mu na ní hodně záleží, znám ho.

Pokud jde o Sharon, FBI vyšetřovala a nyní jsme si jisti, že Nanami, Vermouth a Sharon Vineyard jsou stejná osoba. Muž, který zabil před 14 lety v restauraci, byl špión Interpolu, Vermouth mě použila jako alibi ke spáchání vraždy.

Dnes mám volno a trávím ho v obchoďáku se svou "švagrovou", jestli jí tak můžu říkat...

Akemi: "Iren, jak si myslíš, že mi ty šaty sedí?" Otázka vycházející ze šatny

Sophia: "Chceš udělat dojem na mého bratra?"

Akemi: "Co to říkáš, ani mě to nenapadlo!" Vykřikne otráveně a začervená se.

Sophia: "Promiň, jen miluju tykání do lidí, hlavně tebe a Daie." Říkám dál se směju

Akemi: "Ano, všimla jsem si."

Sophia: "ty šaty ti božsky padnou, kup si je a přivedeš Dai Moroboshi k šílenství, věř mi" řeknu a mrknu na ni.

Otráveně si povzdechne, hodí mi nějaké kalhoty na hlavu a vrátí se do šatny se převléknout.

Sophia: "Au!! to bolelo Akemi!"

Dnes má narozeniny můj bratr, ne Dai Moroboshi, ale můj skutečný bratr, Shinichi Kudo.

Můj malý Holmes roste, přála bych si, abych mohl být v tento den s ním, ale bohužel nemůžu, čekám na správný čas odejít od Akemi a zavolat mu, abych mu popřála všechno nejlepší k narozeninám.

Sophia: "Akemi, je to tvoje chyba, teď mám modřinu na pravé tváři, zranila jsi mě!" Kňučím a jemně si třem tvář.

Akemi: "promiň, nechtěla jsem ti ublížit, jen jsem tě chtěla umlčet" odpoví, promiň.

Jaká nálada, teď už chápu, proč to Shuu ji má rád...

Akemi: "Ty nic nekupuješ?"

Sophia: "ehmm zatím ne, jen potřebuji na záchod, počkej na mě tady, hned jsem zpátky."

Jdu na záchod, vezmu si mobil a zavolám Kudovi domů...

"Kudo rezidence, kdo to mluví?"

Sophia: ale jak to, že jsi na mě už zapomněl?

Shinichi: Onee chan!

Sophia: Vidím, že se ti vrátila paměť, dozvěděla jsem se, že se z tebe dnes stal malý muž, všechno nejlepší bratříčku! Přeji ti vše to nejlepší!

Shinichi: díky, čekal jsem tvůj telefonát, věděl jsem, že mě nezklameš.

" Je moje dítě na telefonu!?" Slyším v pozadí mámin hlas a zvuk nádobí padajícího na zem a rozbíjejícího se.

"Dej mi telefon," vykřikne

"Hej, ne počkej, mluvil jsem s ní já" znovu slyším hlas Shinichi, který bojuje s mámou o telefon.

Yukiko: Můj miláčku! To jsi ty? Jak se máš? Jedla jsi? Kdy se vracíš? Jsi zraněná? Potřebuješ pomoc?

Sophia: Mami, uklidni se, odpovídám s úsměvem. Jsem v pořádku, jen jsem zavolala, abych poblahopřála Shinichimu, odpovídám krátce a ona si úlevně oddechne.

Yukiko: Jsem tak ráda, že slyším tvůj hlas, už se vrátíš?

Sophia: Nevím, stále to vyšetřujeme... Teď musím jít pozdravij tátu, dej Shinichimu dárek ode mě a brzy se uvidíme mami.