Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ

„Tvá návštěva mě těší, Neol." Znovu žádná podřízenost. Žádný titul. Ani se nepostavil. Ani nesklonil hlavu. Jeho černé oči mě pohlcovaly do pekel. Ale ani tam nebyla taková tma.

„Přišla jsem ti říct, že tvé léno připadlo Wernovi." Můj hlas nenesl jedinou stopu lítosti a kupodivu ani zloby. Ta bublala hluboko uvnitř mě. Má vznětlivost a výbušnost se ztratily v minulosti. Pozřel ji nepřející život. Přesto stále někde hluboko přetrvávali.

Utrel pokrčil rameny. V jeho podání to vypadalo nepatřičně chlapecky. Byl to ale otec. Vrah. Zrádce. Kdyby mohl, uvrhl by mě do zlaté klece stejně jako Emer, nebo mě zneužíval jako jeho bratr. Jejich pokrevní linie nikdy nepřinesla nic dobrého.

„To je vše, pro co jsi mě vzbudila? Měl jsem zrovna krásný sen," řekl otráveně a zívl si.

„O čem se ti tak mohlo zdát?" vypadlo ze mě. Působil potěšeně, že ze mě vyloudil otázku.

„O tom, jak mám na hlavě vaši korunu. Věděla jsi, že kdysi má pokrevní linie vládla? Proto se rudé vlasy považují za znak šlechtické rodiny. Znak někoho urozeného." O tom jsem doopravdy nevěděla. Nikdo mi nic neřekl a já se po tom ani nepídila. Neměla jsem chuť se zabývat jejich rodinou o nic víc, než bylo nutné.

Urtel chvíli mlčel, a když usoudil, že nic sama neřeknu, pokračoval: „Bylo to už ale dávno. Pár set let nazpět v rozpoutávající se poslední bitvě, na trůnu seděla pokrevní linie minulého krále teprve první generaci. Svrhli nás a zmasakrovali. Sedíš na trůnu prosáklém krví," zachechtal se. Po páteři mi přejel mráz.

„Napravím to," řekla jsem odhodlaně. „Až vyhrajeme válku, postarám se o to, aby trůn zůstal bez poskvrny další prolité krve. Změním to."

„Chceš změnit celou zemi?" zasmál se posměšně nad mou naivitou.

„Ne," zarazila jsem ho. „Celý svět."

Smích odezněl. Urtel pochopil, že jsem smrtelně vážná.

„Zruším otroctví. Zaměstnám lidi za peníze. Udělám tlustou čáru za nepřátelstvím mezi Feramem, Lezumem a říší Samerů a vymyslím, jaké benefity by to mohlo přinést."

Kroutil nevěřícně hlavou. „Jsi blázen," ucedil a lehl si zpět do postele ustlané slámou.

„Možná," přiznala jsem. Přesto se mi v hrudi rozlévalo příjemné teplo. „Jako první ale začnu s tím, že ušetřím tvůj mizerný život. Přísaha jsem, že se ti pomstím za to, co jsi mi udělal. A to také udělám.

Nechám tě poslat zpět do tvého léna Lorentos. Tam budeš vězněný do konce svého života v nějaké zatuchlé věži, jako jsi to sliboval své dceři. Vězení ve vlastním lénu. Myslím, že se o tebe tvůj syn dobře postará."

Nečekala jsem na odpověď. Stačilo vidět, jak mu ztuhlo celé tělo a jak zbledl. Možná, že doufal, že ho stihne smrt. Utéct odtamtud nebude možné. O to se postarám a klidně povolám čarodějnice, aby ho kouzlem uvěznily vevnitř.

Nechtěla jsem prolít další krev. Ta, co se mi otiskla na rukou, už nikdy smýt nepůjde. Neotužila jsem po tom tam přidat i tu Urtelovu. Stačí vědění, že bude trpět.

Na schodišti na mě čekal Opet. Opíral se o zábradlí a chlípně se usmíval. Horní vázání volné košile měl rozvázané a tmavé vlasy rozcuchané. Nedívala jsem se na něj víc, než se zdálo nutné.

Prošla jsem okolo něj bez povšimnutí. Ihned se vydal za mnou.

„Působivý trest," broukl vedle mě. Přímo se doznal, že poslouchal. „Ale rád bych ti nabídl služby mé říše. Nechceš ještě zvážit jeho... usmrcení? Mile rád bych pověřil své nejlepší, aby mu způsobili taková muka, která zanechají jeho duši na cáry." Lákalo mě to. Mé rozhodnutí jsem už ale měnit nechtěla.