Secrets / FF Riverdale

IX.

Byla jsem totálně v hajzlu, protože už se netvářil, jako Louis jakého jsem znala, ale jako učiněný bůh pomsty. Avšak tohohle rozhodnutí jsem nelitovala, přeci nám i přes svoje přiznání něco tajil a ke všemu zakrýval otcův další zločin.

„Ptám se, co tady děláš Iris?“ zvýšil hlas, vzal mě za ruku a táhl mě za sebou jako psa na vodítku. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale neměla jsem na to dostatek síly. Navíc za námi proběhla nějaká hádka, která pravděpodobně vyústí ve fyzický střet. Tolik k Preston Grove..

„No viděla jsem, jak někam jdeš a zajímalo mě kam,“ odpověděla jsem mu po pravdě. Nemělo cenu vymýšlet složité lži, protože by stejně ze mě dostal pravdu. Tak proč to zbytečně prodlužovat?

„A nenapadlo tě, že nechci, aby za mnou někdo chodil?“ optal se naštvaně. Samozřejmě že napadlo, dokonce jsem v to i věřila, ale zvědavost je zvědavost. Jen jsem nepočítala s tím, že mě chytí při činu, aspoň ne tak brzo.

„Možná,“ odpověděla jsem neurčitě. I přes mikinu jsem pocítila chlad zářijového večera, studený vzduch se mi zabodával do tváří. Proto jsem si před hlavu přetáhla mikinu, nejenže to chránilo moje tváře, ale skrylo to i stud, který se objevil v podobě začervenání.

„Já se z tebe zblázním. Jdeme domů,“ zavrčel a táhl mě dál po vyšlapané cestě mezi domy. Dlouhou dobu mezi námi nepadlo ani slovo, nebylo to nedostatkem otázek, těch jsem měla nespočet, ale nevěděla jsem jak začít. Bez toho aniž bych ho naštvala ještě víc.

„Byl bych ti vděčný, kdyby si o tom ostatním neříkala,“ promluvil nakonec a zastavil se na konci ulice vedoucí k našim domovům. Upřela jsem na něj svůj zvědavý pohled a přimhouřila oči. Ani jsem neměla v plánu to někomu říkat, ale teď mě celá ta situace zajímala víc.

„Co si tam vůbec dělal?“ zeptala jsem se ho. Určitě to nebyla jen tak nějaká návštěva jeho otce, ve skutečnosti ho nenáviděl a nechtěl s ním mít nic společného. Mělo to hlubší a závažnější důvod.

„Probereme to zítra v garáži se všemi. Něco mě totiž napadlo,“ odpověděl neurčitě. Ne že by mě to příliš uklidnilo, ale byla jsem vděčná za to, že na seznam nepřidá další věc, kterou nám bude tajit. Samozřejmě bude muset vynechat tuto nebezpečnou výpravu, avšak pocit že to souvisí s Avou a jejím zmizením zesílil.

„Dobře," věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a vydala se domů. Naštěstí se nikde nesvítilo tak se mi i přes můj počáteční nezdar o pokus být neviditelná, povedlo dostat do pokoje bez vzbuzení rodinných příslušníků.

Než jsem usnula, zpracovávala jsem poznatky předcházejících dní tak jako už několikrát. Kdysi klidné malé městečko skrývalo více tajemství, než kolik jsem byla schopná unést. Moje role v tom všem byla zatím nejistá, ale již brzy jsem měla zjistit, že to já jsem střed toho všeho.

Další den ve škole probíhal víceméně stejným způsobem, ale tentokrát nám ostatní aspoň dopřáli více klidu. Možná ze strachu, že bychom jim mohli ublížit, nebo si jednoduše našli něco nového, co bylo zajímavější pro středoškolské drby.

Ještě před odebráním se k Louisovi jsme se stavili u Maysona pro čerstvou dávku kofeinu po které se nám bude lépe přemýšlet. Překvapilo mě, jaké prázdno tam bylo, na pultě stálo pět tašek a po Peterovi nebylo ani stopy.

Anna se zmateně rozhlížela po baru, ale pak pokrčila rameny, vytáhla z batohu papír, tužku a napsala vzkaz, který přilepila na pokladnu.

Celou cestu v Aresově autě, mi vrtalo hlavou, kam Peter zmizel, těžko by nechal bar jen tak odemčený. Nejspíše byl ve sklepě patřící k budově, to by vysvětlovalo, proč nás neslyšel a my jeho.

Ares s Louisem od včerejška sotva promluvil slovo, dle jeho zaťaté čelisti pokaždé když se na něj náhodou podíval, jsem poznala, že je stále naštvaný. Nevěděla jsem, koho mi bylo více líto, každopádně si to museli vyřešit mezi sebou. Kdybych i nadále do něčeho zasahovala, mohlo to dopadnout ještě hůř.

Káva i po takové době chutnala fantasticky, mlčky jsem si jí vychutnávala, zatímco se ostatní usadili na svoje místa. Nástěnka byla zoufale prázdná, někdo strhal fotky kamarádek Avy a i mojí, po které ještě zbyl útržek. Pozdvihnuté obočí věnované pánu domu bylo až moc okatě ignorováno.

„Proč jsme tady Lou?“ zeptal se Elijah s plnou pusou. V ruce držel sendvič, který nám všem přibalil Peter, ale jídlo bylo to poslední, na co jsem myslela.

„V noci mě něco napadlo,“ odpověděl a vrhl na mě varovný pohled. Připomínka toho, že mám o našem malém dostaveníčku mlčet. Nedělalo mi to sebemenší problém, kývla jsem hlavou na znamení souhlasu.

„My čekáme,“ připomněla mu tiše Anna. Prsty bubnovala o koleno a dívala se na svoje boty. Až teď mě napadlo, že Ares není jediný naštvaný, avšak já svým zvráceným způsobem za to byla vděčná. Nemusela jsem se stydět za svoje emoce či reakce vůči Louisovi. Jenže teď mi to nepřišlo fér, občas jsem zmatek ve své hlavě nechápala ani já.

„Co když si Ava udělala kopie, bez ohledu na Jasona a jeho zraněné ego,“ podotkl Lou věcně. Něco na tom bylo, nebyla zase takový hlupák, aby spoléhala pouze na dobré slovo. Ač to bylo nemístné, v duchu jsem jásala. Tohle je teď poslední věc co musíme řešit, tedy do té doby než Avu najdeme.

„Musíme je získat,“ naléhal dál Louis. Tentokrát se na něj podívali všichni. To byl ten důvod, proč šel za svým otcem? Doufal, že by se mohl nějakým způsobem dostat do jejího telefonu? Stejně tak to mohl zvládnout Ares. Celé mi to nedávalo ještě větší smysl než předtím.

„A co plánuješ Sherlocku?“ ozval se Ares. Probodával Louise zlostným pohledem, po chvíli se mu v očích mihlo ještě pochopení. „Chceš si to nakráčet k Diazovým a požádat o přístup do jejího pokoje?“ zeptal se ještě pochybovačně.

Jistě by na nás zavolali šerifku ještě předtím, než bychom to mohli pořádně vysvětlit. Zmínka o našem podezření se k nim bez pochyby dostala, buď od šerifky, nebo od místních drben.

„Ne musíme se tam dostat sami,“ řekl Louis rozhodně. Z úst mi uniklo zalapání po dechu. Něco jiného bylo riskovat hněv jejich rodičů a něco jiného obvinění z vloupání. Vidina mladí, stráveného za mřížemi, mě nelákala. To už bych spíše přežila moje fotky na internetu.

„Zbláznil si se?!“ vyjekl Elijah a zvedl se na nohy. Chytil se za vlasy a vrtěl hlavou „Z toho by nás ani moje máma nevytáhla,“ namítl. S jeho názorem jsem s hlubokým zamručením souhlasila. Neumím si ani představit, jak by na to reagovali naše rodiče, doživotní domácí vězení by nás neminulo.

„V tomhle souhlasím s Louisem,“ bránil ho Ares. Přešel blíže a chytil mě láskyplně za rameno „Nechci, aby nahé fotky mojí ségry kolovaly po škole,“ dodal.

„A jak to chceš provést?“ vydechla rezignovaně Anna. Překvapilo mě, že zrovna ona, vzor ctnosti s touhle šíleností souhlasila. Později mi došlo, že tohle je pravá síla přátelství, chránit ostatní za jakoukoliv cenu nehledě na následky.

„Každý pátek vyráží na večeři do luxusních restaurace v Richmondu. To je naše šance,“ usmál se potěšeně. To už bylo pozítří, neměli jsme tolik času na propracování případného plánu. Ani mě to tolik nerozhodilo, když si něco plánujete, většinou to nevyjde, proto je improvizace lepší.

„Dobrý bože za tohle půjdu do pekla,“ postěžoval si zoufale Elijah. I přes to se ale otočil na Louise „Jaký je tvůj plán?“ zeptal se ho zvědavě.

A takhle jsme se namočili do celé té situace více, než jsme sami chtěli. Zatímco nám Louis vylíčil podrobnosti, dosti chatrného plánu přemýšlela jsem, jak bych mohla ve vězení přežít a nezbláznit se.

___________________________________________

Irisin plán na sledování Louise krachne hned na začátku a navíc znovu potká člověka, na kterého by raději zapomněla.

Je Louisovo chování podezřelé?

Proč tolik touží chránit Iris ?

A jaký je jeho plán?