Secrets / FF Riverdale

III.

Tahle otázka mě trápila celou cestu, zatímco jsem se držela Louise kolem pasu, hlavou se mi honili různé scénáře a některé z nich mi lámali srdce. Probírala jsem se všemi vzpomínkami, dychtící po detailu, který by prokázal jeho nevinu, avšak jediné co si pamatuji byl jeho náhlý odchod do domu, toho večera jsem ho už neviděla. Normálně bych okamžitě odpověděla, že by toho nikdy nebyl schopný, ale v jeho očích při jejich hádce bylo tolik nenávisti, byla hmatatelná a opravdu nebezpečná. Rozhodla jsem se zeptat na tu jejich tajemnou dohodu jen co to bude možné.
U vchodu do garáže už stála Camille, stále oblečená v nemocničním mundúru, v očích měla vepsanou únavu, ale stále se snažila udržet si na tváři aspoň malý úsměv. Srdečně se s námi přivítala, políbila každého na tvář jak bylo jejím zvykem. „Objednejte si pizzu, musím se vyspat, čeká mě další noční šichta," podala Louisovi peníze, otočila se na patě a odešla do domu. Lou beze slova otevřel a nechal nás vejít dovnitř a sednout si na naše obvyklá místa. Garáž byla vybavena vším co v našich domácnostech už nemělo využití, staré kožené gauče, křesla, fotbalový stůl, minilednička, náš nejcennější poklad starý barový pult od Petera a starý projektor od mého táty.
Pořádali jsme zde sobotní filmové či seriálové maratony, které mnohdy trvaly až do nedělního dopoledne, určitě nemusím říkat jak jsme pak byly zničení.

Jediné co tomu chybělo, byla dobrá nálada, bez které se to tu nemohlo obejít. Tentokrát se ani jeden z nás neodvážil promluvit, bojovali jsme se svými vlastními démony, jak by to řekla moje matka. Ať bylo Stonevalley jakékoliv, úroveň kriminality se rovnala skoro nule, dívky mohli chodit sami v noci domů a nemuseli se bát žádné skryté hrozby, tohle jsem milovala.
V Los Angeles jsem se bála jít sama i ve dne, na každém rohu číhal nějaký lupič co si brousil zuby na vaší kabelku. Jenže to ticho bylo už neúnosné a tak jsem se zeptala na to jediné co mě doopravdy zajímalo „Louisi, jakou dohodu Ava myslela?" Upřela jsem pohled na záda dotyčného, trochu strnul ale po chvíli se mi zadíval do očí „Nic důležitého, netřeba o tom mluvit," odmávl to rukou, což mě rozčílilo ještě víc. Možná proto jsem našla v sobě sílu přejít k němu blíže, chytit ho za rameno a zvýšit hlas
„Ano je to důležité, chápeš o co tady jde? Nejde tady jenom o tebe ale o nás," ukázala jsem na něj varovně prstem.

„Říkám že to nic nebylo," zavrčel přes zaťaté zuby a odtáhl se ode mě. Poznám když mi někdo z našeho kruhu lže, tohle byl přesně ten případ a moje podezření se ještě prohloubilo.
„Tak doufám že to aspoň řekneš šerifce," odsekla mu Anna ve stejném rozpoložení jako jsem byla já. Na to neodpověděl, odešel pryč a nezapomněl přitom hlasitě bouchnout dveřmi.
„Co to mělo znamenat?" Zeptal se Elijah s pozvednutým obočím, ale odpovědi se mu nedostalo. Na takovéhle chování jsme nebyly zvyklý, ale nikdo si nechtěl přiznat že by mohl být vinný, až na mě, ty tři měsíce mimo město mě změnili a moje přílišná naivita pomalu mizela, byl to však běh na dlouhou trať.
Ares se z ničeho nic zvedl a aniž by nám něco řekl vydal se za Louisem. Chtěla jsem ho zastavit, povědět mu o mém podezření, ale předem jsem tušila co by mi bratr řekl a rozhodně by to nebylo nic pěkného. Nemohla jsem už ani sedět, tak jsem nervózně chodila sem a tam, vystrašená z toho co se odpoledne stane. Jediná moje nepříjemná zkušenost s policií, byla před třemi lety, kdy jsme měli perfektní nápad vzít rodičům alkohol, jet na místní vyhlídku a opít se tak, že jsem v slzách volala šerifce ať nás vyzvedne. Ty dva týdny domácího vězení za to nestáli, od té doby jsem se alkoholu ani nedotkla.

Zanedlouho přišla moje máma, všichni se poslušně zvedli a s kajícnými pohledy ji následovali. Moje matka uměla budit pořádnou hrůzu, vždycky byla od rány, ale nedala na nás dopustit, bránila nás jako lvice bez ohledu na to zda to bylo její dítě. Až v autě kde už seděli Ares i Louis mi došlo, že jsme si žádnou pizzu neobjednali, v břiše mi nepříjemně zakručelo a já si slíbila, že po výslechu zajdu na cibulové kroužky k Peterovi. Šerifky kancelář mi vždycky připomínala spíše kancelář nějaké psycholožky, žádné dekorace, jen starý stolní počítač a blok s tužkou. Hnědý kožený gauč už zažil lepší léta, ale stále se na něm sedělo vcelku pohodlně. Elijah s Annou mezitím co jsme čekali, horlivě o něčem diskutovali s Aresem, mezi mnou a Louisem stále bylo napjaté ticho. Možná to znělo sobecky, vzhledem k tomu co jsem mu sama tajila, ale měl se mi svěřit, celá ta věc s Avou se mi nelíbila od té doby co jsem o tom slyšela poprvé, tohle je už jiný level.