Secrets / FF Riverdale

V.

Pro mojí dobrou kamarádku, která mě podporovala ( a nutila 🤣 ) v napsání kapitoly i přes můj dlouhý spisovatelský blok.
romanticka98
Tahle kapitola je tvoje ❤️
___________________________________________

„Na to zapomeň!" Vykřikl Ares, v očích mu plápol hněv, přičemž byl jen malý krůček od úplného vybuchnutí. Louis přikývl, stoupl si vedle něho, založil si ruce na hrudi a nespouštěl ze mě pronikavý pohled, pod kterým jsem se mimoděk ošila. Tahle situace se mi ani v nejmenším nezamlouvala, pochopila bych kdyby mě bratr chtěl chránit, vzhledem k tomu čeho byl svědkem, ale Louis neměl právo se k tomu takto stavět. Stále jsem byla svobodný člověk, k tomu patřili i vlastní rozhodnutí, bez ohledu na následky.
„Je to jediná možnost jak z něj dostat to co potřebujeme," ohradila jsem se, zavrtěla hlavou, popadla Arese za předloktí a odtáhla ho dál od ostatních.
„Vím o co ti jde, nemusíš mít strach," ujistila jsem ho šeptem s jemným úsměvem na rtech. Sice mě to někdy štvalo, ale bylo fajn když o mě měl strach. Ares byl sice o dva roky starší, tím pádem by měl být už dávno na vysoké škole, ale když byl malý kluk stal se obětí dopravní nehody zaviněné opilým řidičem. Několik měsíců ležel v kómatu a rodiče se rozhodli že bude lepší když nastoupí do školy až se mnou. Nezanechalo to na něm žádné velké následky, jen se alkoholu vyhýbá velkým obloukem, jako by měl strach aby se neocitl v situaci, kdy by byl zodpovědný za život někoho tak nevinného jako je malé dítě.

„Iris já jen nechci aby se ti něco stalo," starostlivě se na mě podíval „Jason je nebezpečnej člověk a nerad to říkám, ale umí to s tebou," dodal s omluvným úsměvem. Měl pravdu, nemělo cenu to popírat, za ty dva roky si mě dokázal neskutečně omotat kolem prstu, stal se ze mě úplně jiný člověk a teď se za to příšerně stydím. Ale láska vám nasadí růžový brýle, nevidíte co to s vámi dělá, dokud není pozdě. To je však hodně dlouhý vyprávění a na to bude ještě dost času potom. „Já to zvládnu Aresi," ujistila jsem ho, myslela jsem to vážně, konečně se postavit svojí minulosti a hodit to za hlavu, to byl takový malý bonus. „Je mi líto sestřičko, tohle ti dovolit nemůžu," pohladil mě po tváři a odešel zpátky za ostatními. Zmocnil se mě takový vztek, že jsem měla co dělat abych ho něčím nepraštila po hlavě, jeho ochranitelské sklony mi leckdy přišli roztomilé, ale brát mi vlastní rozhodnutí? To už mi tak super nepřišlo.

Se zamračeným výrazem na tváři jsem se také vrátila ke skupince, v hlavě mi běžela jedna myšlenka, která se mě ne a ne pustit. Chtěla jsem bratra poslechnout, žít ve sladké nevědomosti a ignorovat skutečnost, že by do toho mohl být namočený i můj bývalý přítel.
Taky ale bylo možné, že bych ho mohla dostat tak kam patří...za mříže. Anna se na mě podívala zkoumavým pohledem, takovým co vám pronikne až do samotné duše, věnovala mi malé přikývnutí, věděla co se chystám udělat a souhlasila s tím. To mi dodalo potřebnou dávku odvahy, vytáhla jsem telefon a napsala poslednímu člověku na planetě o jehož pozornost jsem stála.

Iris: Potřebuju s tebou mluvit. Zítra po škole jako vždycky?

Snažila jsem se tvářit nenápadně, ale jeden pár očí mě pozoroval ostřížím zrakem, sledoval každý můj sebemenší pohyb, svoje podezření skrýval za sebevědomý úsměv avšak řeč těla mi prozradila, že s tím vůbec nesouhlasí.
Nechtěla jsem tomu věnovat moc velkou pozornost, mezi moje povahové rysy patří i tvrdohlavost, když si něco umanu jdu i přes mrtvoly. Došlo mi jak na mě bude bratr naštvaný, možná se mnou několik dní nepromluví, ale to za to stálo, aspoň v tu chvíli jsem tomu věřila. Z myšlenek mě vyrušil zvuk mobilu, ohlašující novou zprávu.

Jason: Jasně kotě :*

Překonala jsem nutkání protočit očima, jeho ego sršelo všemi směry i přes smsky, setkání s ním bude pravděpodobně dost velký očistec. Jenže proč to dělat jednoduše když to jde i složitě a já složité věci kupodivu ráda. Mlčky jsem nastoupila tentokrát do bratrova auta, nechala se unášet country hudbou a nechala svoje myšlenky volně plynout. Pro tuhle chvíli jsem nechtěla řešit žádné vyšetřování, svoje vztahy s kamarády či nebezpečného bývalého přítele. Bylo toho na mě moc, o tom nebyl pochyb, moje starosti měli být diametrálně odlišné, avšak nikdy nic nevyjde podle toho jak to naplánujeme, je to nemožné. Netrvalo to dlouho a Ares zaparkoval auto přímo před Louisovým domem, nejspíše se očekávalo, že předchozí události pořádně probereme, ale muselo se to obejít beze mě. Na moje mozkové buňky bylo už pozdě a také jsem si musela odpočinout abych zvládla nadcházející den. Jediným mávnutím ruky jsem se rozloučila s ostatními a vydala se k našemu domu, na příjezdové cestě nebylo žádné auto, tudíž pro moje vlastní štěstí mě nečekala žádná konverzace plná zvídavých otázek od rodičů.
„Iris počkej!" Ozval se udýchaný hlas Louise, který mě právě dobíhal. S hlasitým povzdechnutím jsem se zastavila a upřela svůj pronikavý, naštvaný pohled přímo na něj.
„Co je Louisi?" Zastavil se, v jeho tváři se na zlomek vteřiny objevil ublížený výraz, takový který jsem u něj ještě nezaregistrovala, ihned ho však vystřídal hraný nezaujatý výraz.
„Rád bych si s tebou promluvil," podrbal se za uchem a pokusil se o vstřícný úsměv, který jsem mu kupodivu moc nežrala.

„Není o čem," odsekla jsem mu, nedbala na jeho zmatený výraz. Možná jsem mu měla dát šanci mi všechno vysvětlit, dvanáct let přátelství nevymažete během několika dní, je to složitý a bolestivý proces, který jsem prozatím nechtěla absolvovat. Avšak svoji hrdost jsem brala vážně, vždy byl u mě na prvním místě, byl to takový ten druh přátelství, co vás provázel celý život, o to víc mě bolela skutečnost, že si zatajujeme tolik věcí. Také tu byla jedna věc, kterou jsem dlouhou dobu nechtěla přiznat ani sama sobě, natož jemu.
„Co jsem ti sakra udělal Iris?" Zařval na moje vzdalující se záda, zastavilo mě to v pohybu, otočila jsem se na něj se šokovaným výrazem ve tváři. Chtělo to pár hlubokých nádechů a výdechů abych mu mohla vůbec odpovědět aniž bych neztropila scénu o kterou ani jeden z nás nestál.

„Vážně se mě ptáš co si mi udělal?" Řekla jsem kupodivu klidně, přešla k němu blíže a zabodla prst do hrudi. „Něco nám tajíš Louisi a něco uvnitř mě říká, že je to něco důležitého," konstatovala jsem to jako holý fakt, nemusela jsem být bůhví jaký génius abych došla k názoru, že to všechno souvisí s tím co se nám stalo a to nemluvím o důsledcích které to bude mít, třeba jen ten blbý sraz s Jasonem.
„Nebuď takový pokrytec!" Vykřikl a promnul si oči „Myslíš že si nikdo nevšiml tvého podivného chování jen když zmíníme tvého perfektního přítele nebo proč si z ničeho nic odjela?" Otočil se směrem ke svému domu a hlasitě si povzdechl „Nebudu to rozebírat, vrtat do toho, až budeš připravená si o tom promluvit budu tady," odešel do garáže aniž by mi věnoval další pohled, ještě něco nesouvislého zamumlal, bohužel byl natolik daleko, že jsem neměla šanci to slyšet.

„Fakt skvělý Iris, to se ti povedlo," vynadala jsem sama sobě a s pochmurnou náladou vešla do svého domu abych se psychicky připravila na další den. Vlastně měl pravdu, jsem pokrytec, očekávám od ostatních upřímnost, ale sama se schovávám za hradbu lží, které mě chrání před bolestivou pravdou. Až jednou budu připravená, umím si představit říct Louovi pravdu, podívat se do jeho očí a přiznat jaký slaboch jsem byla a že on byl jeden z důvodů, proč jsem tohle město v létě opustila.

___________________________________________

Spisovatelský blok je pryč a mě se zase vrátila chuť psát!
Kapitoly budou vycházet častěji a již brzy zjistíme co se mezi Iris a Jasonem vlastně stalo