Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

37 - Seš si jistá?

Zůstala jsem přitulená k forwardovi, který ukradl mé srdce, a podívala se po ostatních v kabině. Budou mi tak chybět, prolétlo mi hlavou jako první. Byli tím nejskvělejším týmem, jehož součástí jsem měla tu čest být. Vždy zůstanou v mém srdci. Jak se říká – once a bruin, always a bruin. Tak už to bude navždy.

„Je to buďto já nebo on," chopila jsem se slova. „Generální a představenstvo nepodporuje to, co mezi sebou máme," podívala jsem se Wesleymu do očí a usmála se, i přesto jsem cítila, jak se jeho tělo napnulo. Nebyl rád, že se kvůli němu vzdávám dalšího kontaktu s hokejem. Nechtěl to dopustit, jenže neměl na výběr. Ne se mnou, „dostali jsme ultimátum, které jsme nebyli schopní dodržet. Pak už tady byly jen dvě možnosti – buďto zůstat s vámi a pokračovat jako trenérka, ale už bez Wesse v mančaftu, nebo bude Wess pokračovat s týmu, který je jeho domovem, ale už s jiným pomocným trenérem," odmlčela jsem se, abych vtáhla do svých plic dostatek blahodárného kyslíku. „Volba byla jasná."

Kabinou se rozhostilo ticho. Všichni koukali a nikdo ani nedutal. Měla jsem chuť obejmout každého jednoho z nich. Obejmout, přitisknout k sobě a nepustit. Cítila jsem, jak mě Wesley hladí velkou dlaní po paži. Věděl, jak moc je tahle chvíle pro mě těžká, stejně tak pro něj, a jak se musím přemáhat, abych zůstala v klidu.

„Takže..." odkašlal si kdosi. Myslela jsem, že jim bude moje rozhodnutí naprosto jasné. Ovšem, ne dnes. Někdy byli fakt jak banda zabedněných pitomců.

„Wess zůstává," vyhrkla jsem. Kabinou se po mých slovech rozlehlo sborové vydechnutí doprovázené nesouhlasným zamručením. Byli rádi, že Wess bude dál součástí týmů, ale chtěli to samé i pro mě. „Ať už tuhle práci a hokej miluju sebevíc, nikdy bych si neodpustila, kdybych byla příčinou jeho odchodu od medvědů. Moje kariéra je v háji," sklopila jsem pohled ke svému kolenu. Živě jsem si pod trenérskými kalhoty dokázala vybavit jizvy, které hyzdily moji nohu. Bylo mi z toho smutno, „a už nikdy nebude jako dřív. A navíc..." vzhlédla jsem ke svému muži a pronesla tu největší pravdu svého života „jeho miluju mnohem víc než hokej."

Šatnou se ozval pískot a jásot. Někdy, čti většinu času, byli jako banda malých kluků, co ještě nevyrostla. Ucítila jsem na své bradě velkou dlaň. Palcem a ukazováčkem si mě pomalu otočil k sobě. Než jsem se nadála, ucítila jsem na svých rtech ty jeho – silné, přesto velice jemné – lačnící polibek prohloubit. Vyšla jsem mu vstříc, poddala se polibku a užívala si každý jeho dotek. Uvnitř jsem vrněla blahem.

Když se ode mě odtrhnul, o dost dříve než bych si přála, opřel si čelo o mé a s drtivým pohledem se mi díval do očí. Ty temné tůně mě propalovaly, až mi naskákala po celém těle husí kůže.

„Taky tě miluju," zašeptal se rty téměř u těch mých.

Usmála jsem se. Byla jsem šťastná, jak jen jsem mohla být.

***

Do San Jose jsem už s kluky neletěla. Místo toho jsem nasedla na letadlo směr Boston. Bylo to jiné, zvláštní. Jen co jsem je opustila a ocitla se sama v prostorách letiště mezi stovkou lidí, zastesklo se mi. Věděla jsem ale, že upřednostnit Wesse před vším ostatním, byla správná volba.

Seděla jsem v letadle, dívala se z okýnka na mizející město pod sebou a usmívala se. Ať už mě boleto, jak tohle celé dopadlo. Zároveň mi srdíčko plesalo ve správném rytmu. Konečně jsem si nemusela na nic hrát, nemusela jsem se krotit, nemusela jsem nic předstírat, mohla jsem být. Být s ním.

Když pak za mnou zapadly dveře mého bytu v Bostonu, nechala jsem tašky taškami a rozplácla se na pohovku před televizi. Na telefonu na mě blikal zmeškaný hovor od brášky i jedna smska od Ramba.