Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

18 - Je to jednoduché

Když řeknu, že další dny probíhaly podobně, jako ten předchozí, bude to pravda a zároveň nebude. Trénink sice nabral spád a každý den to byla dřina, kterou jsem zvládala jen stěží, ovšem něco se oproti prvnímu dni změnilo. Ano, vtipkovali jsme, škádlili se, makali jako diví a pak večer padali na huby bez toho aniž bychom mrkli. Měla jsem však pocit, že jeden člověk je téměř duchem nepřítomný. Tělo je tu s námi, kdežto hlava lítá někde v dály.

Vtipkování prvního dne bylo ta tam, i když se snažil. Jiskra z jeho očí nějakým způsobem zmizela. Chtěla jsem vědět proč. Chtěla jsem se ho na to zeptat. Jen kdyby se mi nevyhýbal jak čert kříži.

Čtvrtý Benátský den jsem padla do své obří postele a děkovala Bohu za to, že někdo něco takového vymyslel. Byla jsem vyřízená. Svaly pálily, koleno protestovalo a bolest tepala snad celým tělem. Věděla jsem, že je toho moc. Příliš. Jenže můj mozek to nechtěl brát na vědomí. Vysvětlete dítěti, že nemůže něco, co chce tak moc, že je ochotno se za to prát pěstičkama zuby nehty. Přesně takové dítě jsem teď byla. Akorát v těle dvaceti tří leté dívky s kolenem v hajzlu a snem vrátit se na led. Nemohla jsem se vzdát. Dnes ne. Dnes nebyl den na prohry, ale vítězství. Dnes byl den, kdy jsem opět překonávala sama sebe. Svoje překážky, svoje slabiny, svoje možnosti.

Popadla jsem notebook, otevřela ho a zapnula skype. Nevěděla jsem, jestli budou mít čas nebo ne, ale za zkoušku to stálo. Od příjezdu do Benátek mě bombardují smskami, že jim musím zavolat a povyprávět, jaké to tady je a jak se mám. Zatím na to nebyl čas.

Zhluboka jsem se nadechla, abych do plic dostala požadovaný kyslík a ještě něco do zásoby a zmáčkla jsem tlačítko na vytáčení hovoru.

„Ahoj zlatíčko," zakřičel táta. Hovor přijal snad po dvou třech zazvoněních. Jakoby u počítače seděl a čekal. Usmála jsem se. Vidět jeho známou tvář bylo příjemné. Můj velký hrdina, můj daddy.

„Ahoj tati, moc ráda tě vidím," pozdravila jsem ho zpátky. To už se v obrazu objevily další tři hlavy a cpaly se do záběru.

„Ahoj příšerko," vyhrkl Rambo přetlačující se o místo v zorném poli kamery s Tájem. „Jak se tam máš? Dáváš těm třasořitkám pořádně na frak? A už jsi sbalila nějakýho Benátčana? Jestli ne, měla bys to napravit, víš jak, ať víš, jaký jsou," blekotal Aiden jedno přes druhé. Táta se na něj zamračil a na hlavě mu přistál pohlavek. Rambo se na tátu pohoršeně podíval. „Jen pro vědecké účely samozřejmě. Nemyslete si, že bych vaši dceru nabádal k nějakým čuňačinkám jen tak bez důvodu."

Nevydržela jsem to. Smála jsem se a u toho mě trestaly moje zubožené svaly.

„Ty jsi opravdu neskutečný blbec, Rambo, víš to?" pronesla jsem mezi záchvaty smíchu a popadáním dechu, ale usmívala jsem se.

Rambo sejmul pomyslný klobouk a zamával s ním. „Vždy k službám, slečno."

Mluvili jeden přes druhého, každý z nich chtěl mít slovo a nikdo k němu nechtěl pouštět nikoho jiného. Já se uculovala jak měsíček na hnoji. Jak moc mi tihle moji blázni chyběli. Únava byla ta tam a nahradilo ji uspokojení. Kéž bych mohla tyhle dva světy – domov a hokej – spojit v jedno.

Vyprávěla jsem jim o okouzlující Benátské atmosféře, která na vás padne hned, jak se ocitnete ve městě na vodě. Vyprávěla jsem o všem možném, o tréninku, o trenérovi, hráčích, o našich provizorních podmínkách, o tom, jak mi trenér dává svobodnou ruku a důvěřuje mi. O tom, že právě tohle se nejvíc blíží mému někdejšímu snu.

Taky jsem jim vyprávěla, jak mi tohle všechno dává zabrat. O tom, jak mě celé tělo bolí a večer padám únavou sotva dojdu do pokoje. Na tvářích rodičů i bráchy a Aidena byly vidět známky starostí, ale mlčeli. Cítili ze mě, jakou mi pobyt tady přináší radost a nechtěli ji kazit. Díky bohu.