Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

19 - Kryptonit

Led. Aréna. Hokejová výstroj. Spoluhráči. Křičící dav.

A já.

Bruslím.

Moje nohy jsou zavřené v bauerkách, které jsem dřív nosívala. Ty černé se zlatým lvem na vnějším boku. Ty, které mi nechal udělat Tyler s Rambem. Moje šťastné brusle.

Mám na sobě hokejovou výstroj v plné palbě. Cítím, jak mi po tvářích stéká pot. Lechtá mě na čele a pod krkem. Odfrknu si, ale nepolevuju. Bruslím.

Držím puk. Dostala jsem přihrávku a v plné rychlosti se rozjíždí na bránu. Hrajeme přesilovku pět na čtyři a vyhrály jsme buly. To je můj čas.

Ozve se rána.

Jakoby někdo bušil na dveře pěstí. Vyletím do sedu a odhodím ze sebe peřinu. Lekla jsem se. Ovšem bušení nepřestává. Sílí a teď ho slyším zřetelně, reálně. Nebylo ve snu, stejně jako můj tok s pukem na bránu, ale bylo tady. V přítomnosti.

Promnu si rozespalé oči a poslouchám. Rána se ozve znovu, až na posteli nadskočím.

„Robyn!" zapřede někdo moje jméno a znovu se ozve zabušení. „Otevři!"

Vím, že bych neměla. Měla bych prostě dělat, že spím, že mě jeho bušení na dveře mého pokoje nevzbudilo. Ale moje tělo si dělá, co chce. Instinktivně reaguje, jako by bylo magnetem. Magnetem, který je přitahován druhým. Vylezu z postele a opatrně překonám těch pár kroků, které mě dělí od dveří.

Zhluboka si povzdechnu, položím ruku na zámek, odemknu a oparně otevřu dveře. Naskytne se mi pohled, jaký by si ani moje chorá mysl nedokázala vymyslet. Je tam on. Opírá se pěstí o futra, tak aby se neskácel k zemi. Kymácí se. Je opilý. Sotva se drží na nohou. Oči má přivřené námahou, kterou mu způsobuje snaha udržet rovnováhu. Když zpozoruje, že jsem otevřela, nejdřív vykulí oči údivem, ale pak se usměje. Vřele a upřímně, až se mu na tvářích objeví dolíčky. Ty, které mě při pobytu v Bostonu dostávaly do kolen, kdykoli se na mě takhle podíval. Jeho reakce jsou ovšem vlivem alkoholu zpomalené, takže než tyhle dvě emoce prohodí – netrpělivost a radost - trvá to a působí, jako bychom byli v matrixu.

„Roby," vysloví mé jméno znovu. Při tónu jeho hlasu, sametově jemném, při tom, jak si s těmi dvěmi slabikami pohraje, když je vysloví, mi přeběhne mráz po zádech.

„Co tady děláš, Wessy?" zeptám se mírně. Ještě nejsem tak úplně vzhůru a jeho přítomnost u mých dveří vyvolává neznámé pocity. Jsem zmatenost sama.

Natáhne ke mně ruku, ale zakymácí se. Zase. Takže se mě nedotkne. Zasměje se sám sobě a tomu jak je opilý. Zapře se pevněji, až mu klouby opírající se o futra dveří, zbělají námahou a znovu se ke mně pokusí natáhnout ruku. Mezi bříška prstů uchopí pramen vlasů, který se mi uvolnil z rozcuchaného drdolu během spánku a zastrčí mi ho za ucho. Lehce se přitom konečky prstů dotkne mé tváře, ledabyle, jakoby omylem. Při tom doteku, ať už je sebenepatrnější, se zachvěju.

„Chtěl js.. jsem tě vidět," odpoví mi a mě se při těch slovech málem podlomí kolena. Ach Wessy...

„Jsi opilý, říkáš nesmysly," oponuju mu, abych zamaskovala svoji vlastní slabost. Ale hlas mám tichý.

Ušklíbne se, až se mu na čele objeví vráska. „Nejsem opilej," protestuje. „Teda... js..jsem opilej, ale ne tak... moc... tohle v-vím jis-jis-tě." Drmolí a přisune se ke mně o kus blíž. Málem spadne. Ruka mi automaticky vystřelí vzhůru a podepřu ho.

„Měl by sis jít lehnout," domlouvám mu. „Zítra na tréninku budeš trpět."

„Ne, ne..." protestuje a znovu se přiblíží. „Přišel jsem z... za tebou." Trvá na svém a znovu se přiblíží, ale nohy ho neudrží a skácí se. Kdybych ho nepodepřela a neměla reflexy sportovce, skončil by na podlaze. Ruce mi okamžitě vystřelí k jeho pasu a zachytím ho na poslední chvíli. Těžkopádně omotá svoji paži okolo mých ramen a když se ho snažím vytáhnout do vzpřímené polohy, vyhrne se mu tričko. V tom místě, kde se jeho kůže odkryje a spojí s mojí... kůže na kůži... moje a jeho... Je tak hřejivá a známá, až se zachvěju. Takhle myslet nesmím!