Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

22 - Správnost okamžiku

Naprosto přežraná. Přesně takhle bych pojmenovala svůj nynější stav. Jestli se mě někdo zeptá, zda jsem těhotná, zaručeně bych mu potvrdila, že ano. Čekám totiž snídani. Kluci do mě nacpali tolik jídla, že teď mám problém se vůbec zvednout ze židle.

„No tak, pohni Torresová, máme jen jeden den a ty se táhneš jako smrad," pobízel mě Zachary a poklepával si ukazováčkem na ciferník hodinek umístěných na levé ruce.

Povzdechla jsem si a přidala do kroku, až mě zabolelo koleno schované pod ortézou. „Vždyť už jdu. Neměl si do mě narvat všechno to jídlo, sem jak chodící vak se snídaní," ukázala jsem na sebe a demonstrativně si pohladila břicho přes látku šatů, která se na něm nepřiměřeně uhladila.

Až když jsem po nacpaném břiše přejížděla poněkolikáté, uvědomila jsem si, jak je ten pohyb zatraceně matoucí. Zamrazilo mě v zátylku a na moment, který mi připadal jako věčnost, jsem strnula. Dlaň zůstala rozprostřená na ploše břicha a já pozvedla svůj pohled, vědoma si napětí, které ke mně vysílala osoba stojící opodál.

Před chvilinkou jsem žertovala, že čekám snídani, ale když jsem se teď hladila po břiše, vyvstala mi v hlavě jedna zásadní otázka, která mě zaskočila naprosto nepřipravenou – budu mít někdy to štěstí a budu takto hladit své břicho, ve kterém se doopravdy bude vyvíjet malý človíček?

Nemohla jsem jinak, než se podívat. Podívat se na muže, se kterým jsem si před více než rokem v zamilovanosti malovala zářnou budoucnost. Teď tady sice stojíme, odděluje nás od sebe jen pár kroků, ale už to není Robyn a Wess, Wess a Robyn, už jsem to já sama a on, každý sám za sebe.

Musela jsem se na něj podívat. Neodolala jsem. Ať jsem na sebe v duchu křičela sebehlasitěji a urputněji, nešlo to. Vzhlédla jsem. Když se naše oči setkaly, mráz na mých zádech se ještě prohloubil. Dala bych cokoli za to, vědět na co v tu chvíli myslí a co se mu honí hlavou. Protože v té mojí byl jen naprostý guláš. Zmatek, chtíč, bolest a ztracenost. To jsem byla já. Co byl ovšem Wessley, jsem nevěděla.

Jeho pohled klesl k mým dlaním hladícím vypouklou plochu nacpaného břicha. Obočí mu vyletělo vzhůru, čelo se nakrabatilo. Pak se naše pohledy opět setkaly a v těch jeho se zračil zmatek. Dívala jsem se, jak těká očima mezi mým břichem a obličejem. Čelo se mu ještě víc stáhlo očividným přemýšlením a já si v tu chvíli uvědomila, že bych tohle chtěla skutečně prožívat. Jednou. Chtěla bych v sobě nosit dítě, které bude mojí pýchou, a i když jsem byla ještě poměrně mladá, ta představa se mi líbila. Naplnila moje rozedrané srdce novým očekáváním a vírou v lepší zítřky.

Největším šokem, z celého toho momentálního poznání, bylo, že jsem toho prcka chtěla mít s ním. S mužem, který stál přede mnou a nechápavě na mě hleděl. S mužem, který nebyl můj. Chtěla bych v náručí držet dítě oblečené v malinkém dresu Bostonu s číslem 77, nad nímž by se tyčilo jedno jediné slovo – Daddy.

Zamrkala jsem a spustila ruce zpátky podél těla. Uvědomění si a myšlenky, které mi v těch pár vteřinách proletěly hlavou, byly krásné a přesto jakýmsi způsobem smutné a nedosažitelné. Bolely.

„Tak jdeme?" zeptala sem se rádoby tvrďáckým hlasem po tom, co jsem si ztěžka odkašlala a vydala se okolo kluků dopředu, abych vedla naši delegaci. Rozhodně jsem byla vděčná jakémukoli bohu za to, že se mi v tu chvíli nepodlomily kolena a celý okamžik mě totálně nesemlel. Vnitřně jsem se ovšem klepala jak nestabilní lustr z tisíce let starého skla, který někdo zrovna nedopatřením rozhoupal.

***

Vyrazili jsme na Zvonici svatého Marka, tzv. Campanile di San Marco. Nechali jsme se vyvést výtahem až na samotný vrchol a výhled, který se před námi rozprostřel, byl dechberoucí. Tato téměř devadesát devět metrů vysoká vyhlídka se tyčila nad náměstí svatého Marka a umožnila návštěvníkům vidět okolí z ptačí perspektivy. Měli jsme před sebou celé Benátky jako na dlani.