Plameny spásy

TŘICÁTÁ

Rozsvítila jsem svíčky pomocí své nově nabyté magie a s fascinací pozorovala, jak mi to jde bez sebemenší námahy. Tolik jsem pro to bojovala a konečně jsem směla využívat Zbraň bohů. Přišlo mi to zvláštní, ale zároveň správné.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem spala, ale hlavní bylo, že jsem si odpočinula. Sice mi kručelo v břiše a měla jsme sucho v ústech, ale mé potřeby musely počkat. Hlavní bylo získat informace důležité pro mé další kroky. Bez plánu jsem byla nahraná.

Přehodila jsem si přes sebe plášť a vydala se tajnou chodbou jako první do kuchyně. Zjistila jsem, že je brzy nad ránem a nikdo mi nestál v cestě proto si ukořistit krajíc chleba a nějakou zeleninu. Blaženě jsem to zapila vodou a zalezla si zpět do své nory, kde jsem za dřevěným obložením čekala, až se v kuchyni začne něco dít. Věděla jsem, že brzy uslyším Melom a zvuky synchronizovaných příprav na snídani. Vždy byla přesná jak hodinky.

Po další hodině čekání se konečně začalo v kuchyni něco dít. Slyšela jsem, jak bouchají hrnce a Melom nadává neohrabané dívce, ať si dává příště pozor na své rohy, jinak jí je uřeže. Vhánělo mi to úsměv na tvář. Ani trochu se nezměnila. 

Naslouchala jsem, jak si dva chlapci povídají, mezitím co loupají brambory. Jejich konverzace ale nikam nevedla a navíc je Melom brzy rázně okřikla, ať pracují a nemelou.

Počkala jsem tam ještě další hodinu, než mi došlo, že se v kuchyni nic nedozvím. Takto jsem ještě poslouchala u služek, které drhly prádlo, ale jejich konverzace a přihlouplé hihňání ohledně jednoho ze stráží mi dalo akorát tak chuť kroutit ke zbláznění očima.

Zklamaně jsem to zkusila v dalších pár místnostech. Dozvěděla jsem se jenom o obsanci barona Urtela, který na západě obhlížel shlukující se Feramské vojsko. Ale i to jsem mohla využít ke svému prospěchu. Pokud nebyl v hradu, určitě spolu s ním odjela i spousta stráží a rytířů a nikdo nebude bez přísného dozoru tolik ostražitý. Přesto jsem potřebovala víc informací a přesně jsem věděla, kdo mi je poskytne.

⁓

Popo byl pořád chlap jako hora. Světle kaštanové vlasy si stále stahoval do ohonu a při hřebelcování si pohvizdoval. Měl na sobě zimní halenu ušpiněnou od práce ve stájích. Jedinou změnou jeho vzhledu způsobily zatočené rohy rostoucí mu z hlavy.

Do stájí jsem došla v přestrojení jako Rel přímo přes hlavní nádvoří, ačkoliv mi srdce bilo jako splašené a má paranoia mě každou chvíli vystavovala šoku, že mě někdo poznal. Pod kápy jsem si pouze vložila dva klacky nahrazující rohy a se skloněnou hlavou si to napochodovala rovnou dovnitř.

Odkašlala jsem si a počkala, až se Popo otočí. Přimhouřil na mě oči a zapřel se předloktím o koňský hřbet. Snažil se nahlédnout pod stíny kápě.

Rychle jsem prozkoumala prostory stájí pro případné nechtěné oči. „Snad neruším," řekla jsem nakonec a stáhla si kápi.

Oříškové oči se mu rozšířily šokem. Rychle ke mně přiskočil a natáhl mi kápi zpět na hlavu. Sám se několikrát rozhlédl, zda někoho neuvidí, a poté se na mě plně zaměřil.

„Jestli nejsi duch, tak bys tady neměla být. To, že všichni věří, že jsi mrtvá ještě neznamená, že by tě nepoznali." Chňapl mě za paži a táhl za sebou k tajné chodbě vedoucí do města. Zastavila jsem ho a raději nás zavlekla do prázdného boxu.

„Musíš odtud pryč," snažil se mě přesvědčit. „Jestli tě někdo najde, udá tě, a Urtel napraví to, co předtím nějakým záhadným způsobem nedokázal."