Čtyřikrát

BORŮVKOVÝ ČAJ

„Vy nejste na hodině?"

„Eee. Ne?" zamumlal a polknul rádoby vtipnou odpověď, že ve skutečnosti ano a tohle je jen jeho astrální projekce, jelikož netušil, jak dobrý a vytříbený smysl pro humor profesor má. „Já jsem... Měl jsem náročnou cestu do školy a přišel jsem pozdě. A už nemělo smysl vyrušovat," vysvětlil.

Robinson chápavě přikývl. „Nechcete počkat u mě v kabinetu? Můžu vám uvařit čaj."

Keith měl dojem, že je za tím něco víc a nemůže odmítnout, proto sebral batoh a vstal. Mnohem raději by dál čekal na chodbě, než aby vedl určitě trapnou a nezáživnou konverzaci, jenže byl moc slušný, aby jen tak odmítl. Takže seděl v docela útulném kabinetu, kde byly všude samé knihy, stohy a stohy knih ve všech policích, na stolech, na zemi, a dokonce i ve dvou křeslech a sedačce. Robinson musel několik z nich vzít a přesunout, aby měl Keith kde sedět.

„Já vím. Je to katastrofa," vydechl profesor a rozhlédl se po místnosti.

„To jsem neřekl."

„Říkám to já. Už odmalička jsem měl rád knížky. Vážně hodně. Dokázal jsem číst od rána do večera, bral jsem je všude s sebou, klidně i na záchod. Četl jsem ve škole, v hodině, při cestě domů, místo spánku... Příběhy pro mě byly všechno. Na vysoké se to pak trochu zlomilo. Potkal jsem svoji ženu a... To víš, měl jsem jiné priority, ale kupovat další a další knížky jsem nikdy nepřestal. Miluju knihkupectví a antikvariáty. Strávit několik hodin mezi regály, přebírat tituly... Jenže jak vidíš, z každého koníčku se docela rychle může stát posedlost."

Keith pozorně poslouchal a u toho popíjel borůvkový čaj. Hned vedle něj ležela kniha o vojenské terminologii a na polici před ním ležely desítky komiksových sešitů.

„Moje žena už z toho začíná šílet."

Ačkoliv šlo o vysokoškolského profesora, takže by možná měl držet jazyk za zuby, stejně překvapeně otevřel pusu a nechápavě zakroutil hlavou. „Vážně? Teprve začíná?"

Robinson se uvolněně zasmál.

Keith zvedl knihu, která mu ležela u levé nohy. „Nebezpečná hraběnka?" přečetl nahlas.

„Ano, to byla velice výhodná koupě. Byla v sadě se Zamilovaným hrabětem."

„Tak to chudák hrabě. Jestli byl zamilovaný a ona nebezpečná, nemohlo to pro něj dopadnout dobře." Keith hodil knihu zpátky na zem a trochu nervózně poposedl.

Robinson však vypadal, že si ničeho nevšiml.

„Vidíš, tohle kdyby mě tenkrát napadlo, nemusel bych se prokousávat pěti sty stránkami," vzdychl. „Vlastně jsem přemýšlel, že budu muset všechny knihy probrat a několika se zbavit."

„Několika?"

„No dobře, tak většiny. Už jsi jak má žena!" uchechtl se profesor a společně s tím vstal od pracovního stolu a přešel ke knihovně. Na většině knih byla hromada prachu, takže když po jejich hřbetech přejel prstem, zůstala mu na něm smítka. „Nechtěl bys brigádu?"

„Jakože bych vám tu s tím pomáhal?" vyhrkl Keith a vyvalil oči. Téměř okamžitě ho napadla další otázka. „Proč zrovna já?"

Profesor Robinson odpověděl naprosto upřímně. „Byls první, kdo mě napadl."

Chvíli bylo v kabinetu ticho. Dle Keithe trochu tíživé, proto v rychlosti dopil čaj a hrnek odložil na Encyklopedii koček. Vstal. „Musím si to promyslet, ale moc děkuju za čaj," vyhrkl.