Plameny spásy

DEVÁTÁ

Má nepředstavitelná veselost mi zamrzla na rtech, když Ardel svého oře navedl mezi dva obrovské pokroucené stromy a zastavil. Seskočil z koně a věnoval mi takový pohled, který má jen daleko od štěstí.

Nepřivázal svého koně. Pro tentokrát ho nechal volně a přešel ke stromu nalevo, ve kterém byla dutá díra od blesku. Z ní vyrůstaly zimní květy. Byly zářivě bílé. Téměř splývaly s mělkým sněhem okolo. Lístky měly bledě zelenou barvu, téměř bez pigmentu.

Seskočila jsem z koně a přešla pomalu k němu. Viděla jsem, jak pozoruje kvítí. Ramena měl svěšená a v obličeji vepsaná dávná muka. Nechápala jsem jeho utrpení, nedokázala jsem odhadnout, o co se jedná. Jen jsem věděla, že je něco špatně, že se v jeho nitru děje něco bolestného. Chtěla jsem ho chytit za ruku a přivinout ho k sobě, ptát se, na co myslí, ale neodvážila jsem se.

Začal tiše povídat: „Poté, co Kyem zemřela, jsem jí přes Pláně vezl na koni zpátky do Lezumu." Jeho hlas nesl osten dávné minulosti, která ještě tak dávná nebyla.

Začínalo mi docházet, kde se nacházíme. Polila mě vlna nejistoty. Jak bych se měla správně chovat? Tvářit se? Stát?

Ardel zaťal dlaně v pěst a bez toho, aniž by se na mě byť jen podíval, pokračoval tlumeným hlasem dál. „Věděl jsem, že by chtěla být pochovaná tady, v zemi, kterou milovala víc, než tu svou. V té době mi připadalo správné, aby odpočívala navěky tady." Zachvěl se mu dech a sval na čelisti se mu pohnul, když ji krátce zatnul.

Do nedávna si ještě myslel, že jeho sestru napadlo monstrum z Plání. Pravda ale byla mnohem více hrozivá a podlá, protkaná tajemstvími a dávno započatými spory.

To mi stačilo. Natáhla jsem se k němu, abych ho zachytila za ruku, ale zarazila jsem se, když znovu promluvil. Jeho hlas zhrubl: „Kdybych věděl, že jí zradil její milenec s tím, co milovala nejvíc, odvezl bych jí domů a nechal jí nachystat řádný pohřeb ve Feramu. Matka mi to nikdy neodpustila. Nedokázala se mi po tom už nikdy podívat do očí. A můj nevlastní otec... Poznala jsi ho. Víš, jaký byl. Před smrtí jeho pokrevního potomka se alespoň choval méně jako monstrum."

„Já-" hledala jsem správná slova a se sklopenou hlavou jsem si ruku stáhla ke svému boku. Objevil se ve mně další pocit. Výčitky. „Omlouvám se," z mých úst ta slova zněla tak uboze. Myslela jsem je vážně, tak moc, až mě ničilo, že to z toho nemůže Ardel slyšet. Trápilo mě to od té doby, co mi to pověděl. Smrt Kyem v podstatě byla má chyba. Nechtěla jsem, aby se té dívce cokoliv přihodilo, ale stalo se. Žila jsem do té doby v blahé nevědomosti.

„Měl by se omlouvat tvůj otec, ne ty," zakroutil hlavou a vnímala jsem, jak svou pozornost zaměřil na mě.

Nevlastní otec, chtěla jsem ho opravit.

„Omlouvám se, že jsem ti to dával za vinu, Neol," dostal ze sebe. Cítila jsem z něj, jak se přemáhá, aby vůbec něco takového dokázal říct. Váhal, než se konečně odhodlal a vzal mé dlaně do těch svých. Zachvěla jsem se. Z jeho tepla se mi do prstů začínal vracet cit. „Je mi to líto." Pozvedl mé ruce ke svým rtům a políbil jejich hřbety.

Zvedla jsem pohled k jeho očím hlubokých jako studnice do samotné země. Netušila jsem proč se to děje, ale cítila jsem slzy, stékající mi po tvářích. Ta slova pro mě něco znamenala. Ačkoliv jsem věděla, že jsem jeho sestru nezradila schválně, stále mě to tížilo. Kdybych nebyla tolik sebestřední, možná, že bych si to kdysi uvědomila a o dívce bez paroží nikomu neřekla. Ale Lezum mě vychovával v odmění, že nikdo z mé domoviny by neublížil ani mouše, nepokácela zdravý strom, nezradil svého bližního.

„Tady jsi jí pohřbil?" dokázala jsem ze sebe dostat zkřehlým hlasem a podívala se ke stromu s kvítím. Přikývl a zadíval se tam také.

„Přivedl jsem tě k ní kvůli tomu," odmlčel se a pustil mou pravou ruku, mezitím co si ponechal tu levou, „abych tě jí mohl představit jako svou ženu." Stáhlo se mi srdce, nasucho jsem polkla a vytřeštila oči.

I v tom chabém světle, kdy se les ukládal k nočnímu spánku, byly naše prsteny jasně viditelné. Dva černé kroužky spojující naše životy. A tetování stinných Plamenů táhnoucí se po našich rukou upomínající, co leží na našich bedrech.

Jen jsem se na něj usmála. Nevytahovala jsem na povrch nic z těch hrozných věcí, které se nám staly před naší svatbou, jak k ní vůbec došlo a už vůbec jsem nevytahovala ten fakt, že náš vzájemný vztah byl více než komplikovaný. Nechtěla jsem ten moment kazit. Na chvíli jsme mohli předstírat. Už jen kvůli tomu, že zde odpočívala jeho sestra.

A tak jsem k němu přešla blíž a objala ho kolem pasu. Cítila jsem jeho nespoutanou vůni a nehynoucí teplo. Díval se na mě, jakoby mě měl vidět naposledy. Díval se, jako bychom se vrátili půl roku nazpět a já mu ležela v tom sadu na hrudi a upřímně se smála jeho trapným vtípkům. Tehdy byla naše láska opravdová a čirá. Nezkažená zradou a nenávistí. Věřila jsem tomu a dle jeho pohledu, on také.

„Myslím, že bychom si rozuměly," prohodila jsem zvesela.

„Kyem by tě zbožňovala." Jeho rty se stále usmívaly a v očích mu proudila radost z oné představy.

„A já bych zbožňovala jí."

Momenty, jako byl tento, se objevovaly jen zřídka kdy. Ale právě tento určitý jsem si schovala hluboko do sebe a uzamkla ho za ty nejchráněnější dveře, abych se k němu mohla vracet v temnějších dnech. Protože ony přijdou a až se tak stane, nenechám se jimi smést.

~

Možná, že to byla má chyba, protože jsem na své hlídce usnula. Ale když jsem se probudila s ospalkami v očích, mířilo na nás nad tucet ostří a stejný počet párů očí. Paroží na hlavách se jim pnulo do výše a díky teprve rozjasňující se obloze působilo strašidelným dojmem. Moc tomu nepomáhala stažená obočí, vlasy spletené do válečných copů a brnění z tlustých látek typických pro Lezum.

Drkla jsem loktem do stále spícího Ardela, který se s trhnutím probral. Pohotově vystřelil do sedu a sáhl po meči. Slyšela jsem jak zaklel.

„Asi nijak nepomůže, když řeknu, že jsem dcera Nejvyššího vůdce, že?" nervózně jsem se zasmála a pozorovala jejich kamenné výrazy. A abych pravdu řekla? Doopravdy to situaci nijak nezlepšilo.