KLUK BEZ JMÉNA

!Ne moc hlásitě!

   Dočkala jsem se dneška, bála jsem se že se nedočkám. Dnes přijede Han, psal mi že tu bude kolem 13 hodiny. Vzala jsem si na sebe šortky,  velke triko a šla mu naproti k vlaku, srdce mi bušilo a já si v duchu zpívala, abych byla klidná.  Vylezl z vlaku, měla jsem chuť po něm skočit a obejmout ho, stejně jsem ho objala a bylo mi jedno jaký má na to názor, hlavně že se cítím fajn. Podívali jsme se na sebe když jsme se pozdravili, nevadilo mu že jsem ho objala, byl rád od pohledu "Nikdy jsem tady nebyl" Řekl "Věřím, je to takové malé město. Půjdeme se projít?" Han se usmál "klidně." Šli jsme se tedy projít někam k lesu "Ty se bojíš lesa?" Začal se smát a já se strachem odpověděla "Jo!" Podival se se smíchem na mně "Nemusíš se bát když jsem tady já... Sedneme si?" Ptal se a sedli jsme si na nejaky poražený strom co byl v lese padlý.  Začali jsme si povídat, měla jsem si s ním co říct, zjistila jsem že je za znamení Váha jako já. Vždy jsem říkala že k váhám mám blíž vždycky.  Najednou něco zašustilo v hlubokém lese kde nebylo vidět ani světlo.  "slyšíš to taky?" Zeptala jsem se. "Ty jsi úplně posraná z toho lesa" smál se. "Né moc  hlasitě, nebo přivoláš zvěř!"Řekla jsem. "Tak pojďme někam jinám, když se bojíš" Řekl "Já se nebojím" říkala jsem a on se mi vysmál. Najednou bylo to šumění v houští stromů slyšet víc a víc, jako kdyby to šlo sem k nám.  Šla jsem blíž k Hanovy, který se díval do lesa, a podle obličeje přemýšlel co to je. "Pojď pryč" Odešli jsme. Za celou dobu jsme si povídali a měli si celou dobu co říct.  "A co jinak kluci?" Seděli jsme v parku a padla tato otázka. "Docela dobrý, ale nikoho nemám." Han kývl. "A co ty a holky?" Han se podíval do mých očí a řekl, moje napětí na to co z něho vyleze bylo jako kdybych čekala na zázrak "Nemám zatím nikoho, nikdo o mně nemá zájem." Řekl. "Si nemyslím že by tě nikdo nechtěl" Řekla jsem a Han se usmál . Ještě jsme se šli projít a v duchu jsem si nadávala a říkala že ho miluju víc a víc.  Nedokázala bych to teď říct.  "Jinak se na tebe těším příští týden, ti pak něco ukážu"Usmál se a já na to řekla "dobře, už se těším" Bylo kolem 18 hodiny a Han mohl jet za 20 minut nebo ve 20:30, seděli jsme na vlakáči, protože si uvědomil že musí jet dřív, prý něco má ještě.  Čekali jsme 30 minut. "Nesnáším loučení"Zasmála jsem se, on také "Já taky ne, ale asi je důležité pro život" Sám od sebe mě objal když jsme slyšeli vlak a nepouštěl mě "v životě bych tohle nečekal" Řekl a zamotal mi hlavu "Co myslíš?" Zeptala jsem se ho "tebe" usmál se a já taky "Taky". Ještě mě hladil po hlavě a upravoval vlasy, zatím co já jsem ho držela kolem pasu. Rozloučili jsme se a on mi odjel, nechala jsem ho zase odejít.