Plameny spásy

_TŘINÁCTÁ_

„Báli by se mě? Protože si mě označila Smrt?" zeptala se nejistě.

„Proč si tě označkovala, Terro?" Jeho otázek bylo příliš. „Co jsi jí slíbila za to, aby tě nechala jít?" Začínala se jí z toho točit hlava. „Co jsi tam viděla? Co se tam stalo? Jak jsi dokázala uniknout? Co ona slíbila tobě? Co za zkoušku cnosti to bylo?" Mnoho otázek, mnoho úzkosti, mnoho výčitek, mnoho nenávisti vůči jí samotné. Znovu nemohla dýchat. Znovu jen hleděla před sebe a snažila se popadnout dech. Stiskla čelist pevně k sobě, protože se jí rozklepaly zuby. Ten hrozný pocit se znovu vrátil.

Málem jsem nechala zničit pouto mezi mnou a Anitou, hrálo jí stále dokola v hlavě. Málem jsem to všechno zničila kvůli své hamižnosti a touze po zlatě. Nenávidím se. Nenávidím se. Nenávidím se.

Právě proto sem přišla. Potřebovala si to ze sebe vybít. Potřebovala se unavit natolik, aby usnula, a její tělo nezvládlo z vyčerpání vytvářet sny.

Odvrátila se od Relloka, pozvedla krátký meč, a bez jakéhokoliv vysvětlení začala znovu útočit. Jeden sek, druhý, třetí... desátý... třicátý. Hořely jí plíce. Pálily jí svaly v celém těle jako by jí krví proudilo roztavené železo, ale pokračovala dál. Slyšela jen tlukot svého srdce a tupé rány, jak mlátila do dřeva. Cop za ní létal jako ve větru a tělo se pohybovalo vteřiny před ním. Nechtěla slyšet nic, krom oněch ran a tlukotu srdce. Nic jiného. Žádné myšlenky. Nic, co by ji ničilo zevnitř, jelikož to bolelo víc, než jakýkoliv druh fyzické bolesti.

Když jí někdo chytil za zápěstí a chtěl jí zastavit v dalším sledu útoků, vykroutila se mu a v další vteřině mířila na něj. Zapomněla, kdo další s ní byl v místnosti, dokud její meč nenarazil do dřeva cvičné hole, kterou Rellok držel napřaženou před sebou.

„Měl by ses mě bát," zasyčela na něj. „Označila si mě Smrt. Měla pro to důvod." Její dech byl uštvaný, postoj vhodný zabijáka, jakým po právu byla. Zabíjela, topila se v krvi ostatních a okrádala. Nikdy se nemohla nazvat tím, kdo by dával. Jen brala.

„Proč?"

„Protože jsem slíbila, že budu její bojovnicí až do své nejdelší smrti," vychrlila na něj zlostně a to uvědomění jí málem srazilo na kolena. Chtěla to udělat jako výměnu za štěstí Anity, ale neřekla to dost jasně. Slíbila jí své služby za oplátku ničeho. Byla hloupá a naivní. „Měl by ses bát, Relloku. Měl by ses třást a utíkat pryč, jako vyplašený pes."

„Nebudu utíkat před Smrtí, Terro. Nikdy jsem neutíkal a nebudu ani nyní," snažil se jí uklidnit svým mírným tónem hlasu. Kdyby se nechala, pomáhalo by to. Ale ona se nechtěla uklidnit. Ne díky němu.

Stále tlačila meč proti dřevěné holi. Ruce se jí třásly námahou a svaly se v nich napínaly bolestí, ale to potřebovala. A on to zpozoroval. Odrazil její útok a přešel do protiútoku. Bránila se. Chtěla zuřit a tak jí poskytnul šanci si to vybít.

Točili se v kruzích, útočili, kryli se, otáčeli a hledali balanc. Jejich kroky byly již tolik zažité, že to působilo jako smrtící tanec.

„Co tě tam tolik vyděsilo? Proč jsi na chvíli zemřela?" zeptal se zrovnu, když na něj útočila několika rychlými seky. Už se též zadýchal. Jejich zbraně se znovu střetly. Chvíli tak zůstali, tváří v tvář.

„Protože jsem málem udělala chybu," přiznala a odrazila jeho hůl. Začali okolo sebe kroužit připraveni kdykoliv vyrazit kupředu. Terra cítila, jak jí po čele, hrudi i po páteři stéká pot. I po jeho těle se začaly tvořit krůpěje potu.

„A co tě přimělo jí neudělat?" Musela uznat, že uměl dokonale klást otázky.

Vrhla se na něj, aby se k němu dostala co možná nejblíž. „Tvoje varování." To ho krátce vykolejilo. Poskytlo jí to výhodu. Využila jí. Hruškou meče ho zasáhla do boku. Nedala do toho ale takovou sílu. Nedokázala určit, jestli to bylo jejím vyčerpáním, nebo něčím zcela jiným.