Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

34 - Nedáš, dostaneš!

Wessovi vyletělo jedno obočí vzhůru. „Měl bych žárlit?"

„Ježíši," rozřechtala jsem se, když mi došlo, co jsem vypustila z úst a jak to celé mohlo vyznít. „Ne, tak jsem to nemyslela. Celý den mě nutil dívat se střídavě na vaše videa a videa Oilers. Myslím, že mám místo mozku dneska hokejové nahrávky. Zeptej se mě na cokoli, dokážu ti to popsat naprosto přesně, do posledního detailu." Prsty jsem si promnula spánky.

Došel až ke mně a posadil se na kraj postele. „Neboj, jen si z tebe utahuju," usmál se a natáhl po mé ruce. „Roger dokáže být pěkný fanatik že?"

„To tedy ano," potvrdila jsem, ale pohled upírala na jeho dlaně, kterými svíral mé a pomalými pohyby mě hladil. Dívala jsem se střídavě na něj a na naše spojené ruce a nepřála si nic jiného než tohoto zatraceného hokejistu sedícího na mé posteli políbit.

„Pověz mi, co se ti honí hlavou?" vyzval mě a naše pohledy se okamžitě setkaly.

A já mu prostě řekla přesně to, na co jsem myslela. „Přemýšlím nad tím, jak moc bych tě chtěla políbit," přiznala jsem potichu.

„Zatraceně, Roby, tohle mi nedělej." Jednou dlaní si prohrábl již tak dost rozcuchané vlasy. Překonal vzdálenost mezi námi a přitiskl svá ústa na má. Tak hořečnatá, vábivá a hebká. Přesto hrubá v doteku, ve kterém jsem se ztrácela.

Omotala jsem mu paže okolo krku a přitáhla si ho blíž. Hrudí jsem narazila do jeho. Prsa skrytá pod volným svrškem pyžama se pod hořečnatými nádechy rychle zvedala a klesala, přitom pokaždé zavadila o kousek víc o jeho hruď. Medvědí tlapy ihned přistály na mých bocích. Pevně mě držel a neúprosně líbal. Ach, Bohové, tak moc mi chyběl. Hladil mě a celá moje bytost vrněla blahem. Putoval dlaněmi přes mé boky, za které mě ještě před chvílí držel, až na holou pokožku stehen.

„Tohle pyžamo bude moje smrt," přiznal mezi polibky a dál zkoumal moje tělo. Jen jsem se uchechtla.

Jenže v tomto hotelu, v tomto hokejovém klubu, prostě nemůže být nic jen tak. Ozvalo se další zaklepání na dveře mého pokoje, až jsme od sebe oba dva odskočili. Pohlédla jsem ke dveřím a zpátky na Wessleyho, který si znovu projížděl prsty ve vlasech. Upravila jsem si kraťásky od pyžama a zamířila rozechvělými kroky ke dveřím.

Za nimi postával Owen v teplákovce s týmovým logem a mokrými vlasy. Potutelně se usmíval.

„Ahoj," pozdravil a mrknul na mě. „Nerad ruším vaše dostaveníčko, ale měli byste si dávat pozor. Trenér z ničeho nic obchází pokoje a nebylo by úplně moudré, kdyby vás tady našel," kývl na mě, na moje pyžamo sestávající se z titěrných kraťásků a volného trička, bez jakéhokoli spodního prádla, „takto."

Otevřela jsem ústa dokořán a zase je zavřela. „Jak?" zeptala jsem se jen. Víc jsem ze sebe nedostala. Člověk asi nebyl tak nenápadný, jak si myslel.

Uslyšela jsem kroky a pak už stál za mými zády Wessley a díval se na Owena přede dveřmi.

„Díky za upozornění, brácho," poděkoval, ale nehnul se z místa. Cítila jsem teplo sálající z každého kousíčku jeho kůže. Putovalo ke mně, jako bychom byly dva přitahující se magnety. Owen jen pokýval na srozuměnou a vypařil se směrem k jejich pokoji.

„Má pravdu, měli bychom si dávat větší pozor. Tohle bylo o fous," pověděl trochu sklesle, když jsem se k němu otočila čelem.

„Nechci tě dostat do problémů," zašeptala jsem a položila mu ruce na prsní svaly skryté pod týmovým tričkem.

Okamžitě moje dlaně chytil do svých a přitáhl si mě k sobě do objetí. „Neboj se, to nedopustím." Pak mě na rozloučenou něžně políbil a najednou jsem stála uprostřed pokoje sama. Přála jsem si, aby směl zůstat.