Isidora McGonagallová || FB FF ❌

1. Návrat

Byla chladná zimní noc, ale přesto vysoká žena stála na nástupišti a vyčkávala na vlak, který měl zanedlouho dorazit. Na kabát se jí snášelo několik vloček sněhu, ale to ženu neodradilo od toho, aby přestala vyčkávat na vlak a toho, kdo v něm sedí.

Nečekala ani příliš dlouho a za malou chvíli se ozvalo houkání píšťali a hned na to ze zatáčky vyjela krásná  červená lokomotiva. S hlasitým zabrzděním zastavila, z kol uniklo trochu páry, že na chvíli nebylo úplně dobře vidět, ale hned potom se otevřely dveře vlaku, ze kterých s pouze jedním zavazadlem vystoupila mladá dívka, spíše žena.

Rozhlédla se a pak se rozešla ke své matce, která se už blížila k ní.
,,Ahoj, mami." usmála se, když došla ke své matce, pustila své zavazadlo a svou matku pevně objala.
,,Tak ráda tě vidím, Doreen." řekla Minerva McGonagallová v objetí své dcery, už tak dlouho ji neviděla. Samozřejmě, navštívila ji před třemi měsíci v Americe, odkud se teď vrátila už snad navždy, ale to nebylo to stejné jako ji tu mít neustále u sebe, i když už byla plnoletá.
,,Já tebe taky." odpověděla Isidora.

Vůbec neměla problém s oslovením Doreen, i když její pravé jméno bylo Isidora. Matka jí totiž tak říkala od mala a její blízcí ovčas taky. Buď to byla Doreen nebo jen Dora, i když Doreen Isidora měla radši. Bylo to mnohem hezčí a oslovení, kterým jí mohli říkat lidé, kteří k ní měli nejblíž.

,,To jsou všechny tvoje věci?" zeptala se malinko překvapeně její matka, když si všimla, že má s sebou jen jednu tašku. Isidora se pousmála a pokrčila rameny.
,,Je to vše, co potřebuji," odpověděla. Minerva na to raději neodpověděla, vzala tašku do ruky a společně s Isidorou opouštěli nádraží.
,,Je to docela těžké, i když jsem to neupravovala kouzlem, tak mi to klidně dej." nabídla se Isidora, když spolu kráčely zasněženou cestičkou v Prasinkách. Mohly se sice přemístit před bránu Školy čar a kouzel v Bradavicích, ale Prasinky byly v zimě obzvlášť krásné. A proto není divu, že jak Minerva, tak Isidora, když ještě chodily do Bradavic a vlastně i pořád tuhle vesnici v zimě milovaly.
,,Ne, to je v pořádku, zlatíčko." usmála se Minerva a šla dál po zasněžené cestě až došly k menšímu domku na konci ulice.

S vrzáním otevřely branku a pěšinkou se dostaly až k vchodovým dveřím. Dům nebyl příliš malý, pro dvě osoby to stačilo. Měl cihlovou omítku, zasněžennou střechu i s komínem a dřevěná rámovitá okna. Celkově to budilo dojem příjemného bydlení. Otevřely dveře a vešly do malé předsíňky.

Další místnost už ale byla daleko větší a trošku dokonce připomínala společenskou místnost v koleji Nebelvíru. Vedle dveří byla malá knihovna, v rohu místnosti byl kamenný krb, ve kterém neplápolal oheň, takže bylo jasné, že tu Minerva před tím, než přišli, ani nebyla, tak Isidora vzala hůlku a rozdělala oheň. Naproti krbu, asi osm metrů od něj byl gauč, který také připomínal barvu jedné z bradavických kolejí, samozřejmě té lví koleje, a na druhé straně u okna byl menší stolek. Na zdech občas visely nějaké obrazy s dalšími policemi.

To byla ve zkratce celá tahle místnost, kromě schodů do dalšího patra, které byly nedaleko vchodu do obývacího pokoje.Ten sloužil zároveň jako takové místo pro odpočinek, čtení a všeho možného, co měly obě ženy rády.

,,Běž si vybalit, já ti zatím nachystám něco na jídlo." řekla Minerva a tak ji  Isidora poslechla a vydala se po schodech nahoru. Byla to vcelku obyčejná chodba, zbarvená tentokrát do mrzimorských barev a na zdech visely opět různé obrazy, ale hlavně fotku. Na některých byla Minerva McGonagallová za mlada, když ještě hrála famfrpál, na jiných byla zase Isidora jako malinká anebo prostě ony dvě spolu.
Dál tu ale nebylo víceméně nic kromě květiny na okně tří dveří, ze kterých jedny vedly do Isidořina pokoje, a ty ostatní buď do ložnice její matky nebo koupelny. Ze všech těchto pokojů ale zamířila do toho svého, který v dětství obývala, než se neodstěhovala do Ameriky.

Rozhlédla a musela se usmát. V tomto pokoji strávila půlku svého života a ze všech stran na ni vykukovala nějaká vzpomínka. Ať už to bylo jen jak si v posteli čte knížku, je tu s přáteli nebo jak ji jako úplně malou holčičku matka ukládá ke spaní, vypráví pohádky nebo ji pomáhá od nočních můr.

Tento pokoj ale skrýval i jednu určitou vzpomínku jejího už staršího já. Věděla, že jednou se se všemi přáteli a i jedním určitým člověkem bude muset potkat, ale přála si, aby jí nevyčítali, že... nebyla u toho, když jí zemřela dlouholetá kamarádka, Leta Lestrangeová, kterou spousty kouzelníků nemělo v oblibě, ale přesto si s ní Isidora rozuměla a vybudovala přátelství už v Bradavicích, když ani její matka neměla z její nové kamarádky příliš radost.
Měla Letu ráda, proto ji nesmírně mrzela její smrt.

|Pár slov autora|
Tak vás vítám u úplně první kapitoly!
Ano, vím, že tahle kapitola byla tak průměrně dlouhá (809 slov), ale to se ještě změní, nebojte.😉😂💗
Bylo to jen tak na začátek, ale postupně se kapitoly budou prodlužovat. Ještě ale ani nemám vymyšlenou pořádnou zápletku, pokud nějaká bude, takže to bude asi taková další oddechovka s láskou, romantikou, kouzly, ale i zlem. No, snad se máte na to těšit😂
Juli💫