Lovesong

{47}

ɛ Oliver ɜ

Když tak seděli na policejní stanici, Oliver viděl, jak Elias najednou svého outfitu litoval. Aspoň něco ho v tu chvíli pobavilo. Musel ale uznat, že i přes rýsující se monokl přes oko stále vypadal dobře.

Oliver k tomu celému neměl moc co říct, většinu času mluvil jen Elias. Oliver policii povyprávěl jen to, jak zvedl Dylanův telefon, když mu odemknutý spadl, všiml si té aplikace a hned ho napadlo, že ať už v ní najde cokoliv, nic správného to nebude. Nečekal ani tu jejich fotku, ale byla tam.

Uprostřed jejich výslechu přijela zdravotnice, která zkontrolovala Eliasovi hlavu, protože si v autě postěžoval, že se mu točí a Harper odmítala to nechat jen tak. 

Pak pokračovali s výslechem. Byli hotovi rychle, stačilo jim patnáct minut. Blížila se půlnoc a Oliver by se moc rád vrátil k Eliasovi domů, ale Elias nechtěl. Chtěl počkat na to, až policie skončí s Dylanem.

To se stalo o třičtvrtě na jednu ráno. Elias už téměř usnul na Oliverově rameni, když z výslechové místnosti vyšli dva policajti. "Vše přiznal. Vlastně už neměl ani na vybranou, ještě by si přihoršil. Důkazy jsou proti němu jasné."

Elias měl plno otázek.

Dylan sice znal kód jeho dveří, ale ten by mu normálně nestačil, když Elias nebyl doma. "Jak mohl vědět, že jsem přímo ten den bezpečnostní opatření nezapnul?" zeptal se.

"Nevěděl, byla to náhoda. Jeden z lupičů prý měl být schopný alarm vypnout, ale to nakonec nepotřebovali."

"Znal Dylan ty lupiče?"

"Ne, čistě si je najal pro špinavou práci."

"Wow, takový úsilí vynaložit," podivil se Oliver.

"A jak komunikovali?"

"Byli opatrní. Různé telefony, blokované polohy a podobně. Proto se nám nepovedlo k němu od lupičů dostat."

Jeden z policistů se podíval na Olivera. "Jak jste tu aplikaci poznal?"

Pokrčil rameny. "Říkali nám o ní na střední. Učitel s ní měl také nějaké špatné zkušenosti."

Elias se pak doptal ještě na pár detailů. A odcházeli s klidem na srdci, když se dozvěděli, že celý případ poputuje k soudu. Znamenalo to sice pro ně další svědectví a starosti, ale nebylo to tak, jako doteď. Až tohle vyřeší, nic je už otravovat nebude. 

V jednu tedy zastavilo před stanicí auto a Elias s Oliverem nasedli. Řidič je konečně po dní náročnějším, než čekali, odvezl domů. Hned jak za nimi zaklaply hlavní dveře, Elias zapnul všechny bezpečnostní systémy, které mohl, jak už to dělal poslední dva měsíce. Oliver chtěl podotknout, že už to přece není potřeba, ale zastavil se. To totiž nemohl vědět. Dříve by si taky nemysleli, že by Dylan mohl udělat něco takového.

"Prý si Dylan přišel na pěkný balík z toho obrazu, co ukradli," promluvil Elias, když se podíval na chodbě na prázdnou stěnu, kde obraz dřív býval. "Jaká škoda, že mu to zas seberou."

"Jsi teď ale bez bubeníka, ne?" zeptal se Oliver.

"Neumíš náhodou hrát?" kouknul po něm Elias.

"Ty jo, kéž bych uměl. Fakt jako." Elias nadzvedl obočí. "Však víš proč. Byl bych v tvé kapele. Byli bychom spolu mnohem víc."

Sice spolu byli téměř neustále od toho, co spolu začali chodit (kromě jihoamerické pauzy), ale ty krušné časy měly teprve přijít. A Oliver si tak zvykl na neustálou přítomnost Eliase kolem sebe, že si vážně nechtěl odvykat.