Lovesong

{33}

ɛ Oliver ɜ

Oliver do Jižní Ameriky s Eliasem neodletěl.

Jeho zdravotní stav mu to zkrátka nedovoloval, protože ho bolelo celé tělo a možná neměl žádnou zlomeninu, ale měl naražená například žebra. Což stačilo k tomu, aby mu dělalo problém vůbec vstát z postele.

Ale měl Eliase. Původně se mělo odlétat v pátek večer, což byl přímo ten den, co Eliase po půlnoci vykradli, takže odletět úplně nemohl. Už jen kvůli vyšetřování museli zrušit jeden koncert a přesunout ho na jindy. Elias tak odletěl až v pondělí ráno.

Olivera propustili hned v sobotu. Elias pro něj sám přijel a odvezl ho k sobě domů. Tam se Oliver první cítil nesvůj, ale když mu Elias řekl, že bezpečností systémy jsou posíleny a jeho pozemek hlídá ochranka, uklidnil se.

S bolestným syknutím se posadil na sedačku. "Rodiče mi volali, než jsi pro mě přijel," vzpomněl si.

"A?" zeptal se Elias a nejistě se na něj podíval. Jelikož si vše dával za vinu, myslel si, že ho Oliverovi rodiče musí nenávidět. Taky ještě nevymysleli to, jak jim všechno vysvětlit. Třeba jako to, co dělal Oliver u Eliase v ložnici.

"Přijedou pro mě v pondělí než odletíš. Nemusíš mi zařizovat odvoz."

Elias nasucho polkl a přikývl. Odvrátil pohled a začal se hrabat v Oliverově tašce z nemocnice, aby mu našel prášky na bolest.

"Bude to v pohodě," pokračoval Oliver. "Stejně jako já ti nedávají nic za vinu. Pořád jsem jim ale nevysvětlil, co jsem dělal u tebe doma sám."

Elias našel krabičku prášků a došel i s lahví vody k Oliverovi. "Řekni jim pravdu," promluvil bez váhání. "Nemůžeme jim lhát, když se ti stalo něco takového."

Vyloupnul prášek z obalu a dal ho Oliverovi do pusy. Pak mu pomohl se napít, protože Olivera bolelo zvedat ruce nějak vysoko.

"Už to nebude takový tajemství, když to ví Harper, Tobias, Tazia a ještě budou mí rodiče."

Elias pokrčil rameny. "A svět se zatím nezhroutil."

Ty dva dny, které spolu ještě měli, ho Elias téměř neopustil. Dvakrát za ním přijela policie kvůli vyšetřování (jednou vyslýchali i Olivera) a často s někým telefonoval, ale jinak neustále Oliverovi pomáhal se vším, co potřeboval. Oliverovi se osobně nejvíce líbilo to, jak mu vařil.

Nebo to, jak mu pomáhal se umýt.

Oliverovy pohyby byly pomalé a bolestivé. Nedokázal si představit, že by se měl osprchovat. Ani vykoupat. Elias mu ale vanu napustil a pak mu pomohl houbičkou se umýt. Přišel si jak malé dítě? Ano. Cítil se trapně? Trochu. Elias byl ale člověk, který si z toho nedělal srandu ani nic podobného. Možná kvůli tomu, jak ho sžírala vina.

Do ložnice se Oliver dostal až kolem deváté hodiny večer. Na zemi nebyla ani stopa po jeho krvi. Podíval se na noční stolek, kde schoval ony fotky z fotobudky. "Do tohoto stolku si je schoval?" zeptal se Elias. Oliver přikývl. "Tak tam nejsou."

Chtělo se mu brečet. Nechtěl zkazit Eliasovi kariéru. Tak moc si přál, aby ho tehdy v té budce nepolíbil. Aby ty pitomé fotky nikdy nevznikly. "Pojď si lehnout," vyzval ho Elias a vyrušil tak jeho myšlenky.

Oliver pomalu došel k posteli. Jestli ho bolelo si jen sednout, lehání bylo noční můrou. Odložil si na stolek telefon, který mu Elias koupil, když se vracel  v pátek z vyšetřování, a posadil se na postel. "Chceš nějak pomoc?"