Trable ze života biatlonistky

71. Kapitola

Když mi během nedělního odpoledne zavolala Terry, že se Bjørn uráčil na tu jednu poslední noc před odjezdem na závody vyzvednout psa a byl skoupý na slovo, nemusela jsem dlouho zvažovat, co dál. Sedla jsem do auta a jela k němu.

Pohled, jaký se mi naskytl, když jsem rozrazila dveře jeho domku, se mi nelíbil. Klimbavým krokem vkročil do chodby a následně se zapřel ramenem o stěnu. Došlo mi, že je na pokraji sil. Dalo se to vyčíst i z jeho zarudlých očí, které sotva držel otevřené. Ani to ho však v mých očích neomlouvalo z jeho lhostejné reakce na moje slova, v kterých jsem mu předložila své nejniternější pocity. Jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Tak jsem se ocitla na cestě na první závody v novém roce, naprosto neschopná dát dohromady svoji koncentraci, abych se pokusila potvrdit formu ze začátku sezóny. Seděla jsem na letišti v nepohodlném sedadle a na spotify se snažila najít cokoliv, co by mi pomohlo přijít na jiné myšlenky.

Neměla jsem však štěstí.

Pod ruku mi v seznamu přišel song s názvem Fallen star. Rychle jsem ho odscrollovala pryč z displeje, ale ta dvě slova už stihla zasáhnout v mé paměti spínač přehrávání vzpomínek.

~

Znovu jsem se ocitla v Bjørnově domku.

Pohlédla jsem na zápisník, který Bjørn odložil na stolek, než odešel do kuchyně. Hned mě posedla zvědavost a vtáhla jsem spodní ret mezi zuby. Když budu rychlá, tak mě nenačape.

Natáhla jsem bez dalšího přemýšlení ruku a drobnou knížku vzala do ruky. Otevřela jsem ho na místě, které založil propiskou. Přejížděla jsem očima po dvojstránce mezi škrtanci a pokusila aspoň něco přečíst. Trvalo mi však hodnou chvíli, než jsem pochopila, že tohle pomocí rychločtení nezvládnu. Krkolomný škrabopis byl jedním důvodem, ale taky se zdálo, že někde chybí písmenka, protože písmo připomínalo spíš soustavu vlnovek. Co to má být? Že škrábe jak kocour jsem věděla, však jsem po něm nemohla na soustředění přečíst ani lístek s úkolem na pantomimu.

,,Bavíš se?"

Škubla jsem s sebou a zmateně k němu zvedla zrak. Stál ve dveřích s dvěma šálky a mračil se na mě. Polilo mě horko, jak mě za moje čmuchání popadl stud.

,,Byla jsem zvědavá. Promiň."

Přistoupil ke stolu. S ťuknutím odložil hrnky a zápisník mi vyškubl z ruky. Pak si s ním několikrát pleskl o dlaň druhé ruky.

,,Tak snad jsi teď spokojená. Co?" vyštěkl na mě a já překonala hanbu za své chování a pohlédla mu přímo do tváře. Došlo mi, že stejné pocity právě chytly i jeho. Styděl se za to, co stálo v tom zápisníku. Narušila jsem jeho soukromí.

,,Nejsem. Promiň, měla jsem se tě zeptat."

,,Tos mohla."

,,Stejně jsem to nemohla přečíst," přiznala jsem. ,,To tak píšeš schválně?"

Přihlížela jsem, jak si rukou přejel přes ústa a bradu. Gesto, ke kterému měl sklony vždy, když znejistěl. ,,Jsem trochu magor, to sis nevšimla?"

,,No tak," naklonila jsem hlavu ke straně. ,,Jízlivost si nech na jindy."

Upravil si vlasy za ucho a znovu tím zatraceným zápisníkem zamával.

,,Já vím, co jsem napsal, i když ty slova nejsou úplný."

S úsměvem jsem přikývla, protože jsem věřila tomu, že ví, co chtěl říct, když to psal.

,,Občas ti tam chyběj písmenka myslim."

,,Jsem disgrafik. Holt jsem se nepovedl."

,,Ty jsi trouba, to přece neni vůbec pravda," ujistila jsem ho a natáhla se, abych ho chytila za ruku, v které držel zápisník. ,,Máš talent vyjadřovat... myšlenky."