Trable ze života biatlonistky

72. Kapitola

Leden

Prohrabávala jsem svoje věci na nočním stolku a zběsile hledala sluchátka. Stine byla v koupelně, ale nechtěla jsem, aby obsah hlasové zprávy případně zaslechla.

Padesát sedm sekund Bjørnova barytonu ve mně nechalo rozhořet vnitřní plamen ještě dřív, než jsem nahrávku vůbec spustila. Pavlovův reflex v plné parádě. Sáhla jsem si na bradu, abych se ujistila, že se mi nespustila slina.

Pak jsem se s prstem těsně u displeje zarazila a připomněla si, abych zůstala klidná a neměla moc vysoká očekávání od toho, co jsem se chystala si poslechnout. Jenže jsem tak prahla po tom stisknout tlačítko přehrávání, že jsem si to nedovedla už déle odpírat.

,,Ahoj Emi," ozvalo se ze sluchátek a nahrublý hlas mi rozechvěl bubínek, až mi koutky úst samovolně cukly směrem vzhůru. Stav jeho hlasivek mi napovídal, že předtím z plna hrdla křičel, zřejmě byl fandit u trati. ,,Gratuluju k třetímu, bylas vážně skvělá... Přemejšlel jsem nad tím vším, cos mi řekla. A v něčem máš pravdu... Jsem kretén. Za to se omlouvam. Nechtěl jsem..."

Pak se Bjørn zarazil, snad jakoby zapomněl, co si připravil, že mi potřebuje povědět. A já sotva dýchala, když jsem naslouchala, jak se kaje.

,,Nechtěl jsem."

Znovu nastal na moment ticho a já už se začala bát, že to je snad všechno, ale políčko přehrávání mi prozradilo, že zpráva ještě zdaleka nekončí.

,,Samozřejmě mě nepřekvapuje, že nejsem takovej, jak sis ty představovala," pronesl Bjørn smířeně a já si povzdechla, protože vytrhl z kontextu slova, která jsem pověděla ve chvíli, když jsem byla naštvaná a nemyslela jsem to úplně vážně. Prostě jsem si jen přála, aby se tak snadno nestáhl zpět.

,,Ale v jedný věci se mýlíš. Jo, vážně si myslim, že se mýlíš... Doufám, že ještě ty moje kecy posloucháš, protože bych se vůbec nedivil, kdyby ne... Takže co ti chci říct je, že nejsem přizdisráč, kterýmu chybí bojovnost. Spíš se obávám, že kdybych toho dne vešel do baráku tvých rodičů potom, co jsem vás v okně viděl, jak se s Miksem objímáte, tak by... tak by zřejmě padlo několik ran, protože jsem kurva fakt měl chuť si praštit... tak mi to promiň, prosím."

Vykulila jsem oči a představovala si, jak by to asi narušilo poklidnou atmosféru doma, kdyby k takové scéně došlo. Ať jsem se jakkoliv snažila pochopit, co se v něm pokazilo, že tak přehnaně reagoval, nedokázala jsem to úplně pochopit. Teď mi bylo jasné, že jsem jeho vnímavost špatně interpretovala.

Od začátku, kdy jsem Bjørna poznala, jsem byla přesvědčená, že svému okolí nevěnuje příliš pozornost a nic kromě svého poslání, biatlonu, nebere vážně. Když jsem připustila, že i on má svoji Achillovu patu, za kterou se skrývala nedůvěra v monogamii, věrnost a ostatní lidi, zvlášť ty ženského pohlaví, napadlo mě, že to bude stát ještě hodně přemáhání a disciplíny, abych mu to neomlátila o hlavu. Jímal mě totiž vztek, že tak vyšiluje kvůli něčemu, co se vůbec nestalo. Byla jsem v tom nevinně. Připomněla jsem si svůj slib.

Zakryla jsem si dlaní ústa, abych potlačila povzdech a přinutila se zůstat klidná. Emoce mnou však cloumaly. Neváhala jsem. Chtěla jsem mu odpovědět hned.

,,Ahoj. Omlouvám se, že odpovídám až teď," začala jsem mluvit se stisknutým tlačítkem nahrávání. Vzápětí mi ale došlo, že já se rozhodně nemám za co omlouvat a přesunula jsem nahrávku přímo do koše.

Podrbala jsem se na hlavě a zkusila to znovu. Hlavně mu hned nepadnout k nohám, přikázala jsem si přísně. Byla jsem nervózní a cítila, jak mi buší srdce. Věděla jsem, že se nebudu moct soustředit na dnešní závod, když se budu snažit Bjørna ignorovat. Podle data mi hlasovku poslal už předchozího dne, kdy zřejmě neměl do čeho píchnout, protože v mužské štafetě se na start nepostavil.