Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

28 - Hej, Terry

***

Stanout opět na Bostonské půdě bylo svým způsobem neskutečně kouzelné. Není to sice tak dávno, co jsem tady byla v doprovodu svého brášky a kapely, ale teď to bylo jiné. Byla sem tu sama, jako velká holka, co jde za svým snem. Znovu. Trochu jiným, než jsem si vždycky myslela, ale přesto byl nyní mojí nadějí a volbou.

První kroky po uložení zavazadel mě nesly právě do TD Garden. Nevolala jsem. Nepsala. Prostě jsem se tam objevila a vrazila do trenérovi kanceláře jako tajfun. Normálně by mě na stadion jen tak nepustili, ale vrátný byl můj starý známý, a když mě uviděl, jak se dobývám dovnitř, velmi ochotně mi otevřel a ještě mi popřál šťastnou cestu. A tak teď stojím na prahu trenérovi kanceláře, který na mě třeští oči a druhou rukou se snaží utírat si kávou politou košili.

Vidět trenéra v košili, bylo jako druhé vánoce a teď, když se kvůli mně polil, cítila jsem se poměrně provinile, že jsem k němu do kanceláře jen tak bezohledně vtrhla. Skousla jsem si pochybovačně ret a pozvedla obočí.

„Robyn," pronesl místo pozdravu.

„Trenére," pokývla jsem na pozdrav zase já a s cílem, aby nikdo neslyšel náš rozhovor, jsem za sebou zavřela dveře jeho kanceláře.

„Do hellu, tebe bych tady teda nečekal," zamrmlal si pod vousy a dál na mě třeštil oči. „No tak se posaď, když už seš tady a když už mám kávu na sobě místo v sobě."

Nezaváhala jsem a už se hnala sednout si naproti němu ke stolu do na první pohled pohodlného křesla mechově zelené barvy, která se naprosto nehodila k týmovým barvám, ale mě sem jaksi seděla.

Trenér odložil hrnek od vylitého nápoje na prázdné místo mezi dokumenty, opřel se lokty o desku stolu, sepjal ruce k sobě a podepřel si jimi bradu. Pohled upíral na moji maličkost. Už už se nadechoval a chtěl promluvit, ale já byla rychlejší.

„Přemýšlela jsem, trenére," vyhrkla jsem první, co mě napadlo.

Znáte ten pocit, když si nějaký rozhovor milionkrát přehráváte v hlavě a víte naprosto přesně, co a jak chcete říct, a pak když přijde na věc, žádné z těch slov si nevybavíte a plácnete první věc, kterou vám mozek nabídne? No, tak teď to byl přesně ten případ.

„Nepovídej, Robyn, to bych od tebe nečekal," uchechtl se pod vous a já na něj při té ironii zakoulela očima.

„Chci říct, že jsem uvažovala o tom, co jste mi říkal v Benátkách."

Trenér neodpovídal, jen na mě upřeným pohledem koukal a čekal. Teď už se neuchechtával, jeho výraz byl jako lusknutím prstů vážný. Natolik, jak jen může být vážný výraz muže v polité košili.

„Vlastně jste mi to opakoval i před rokem, ale tehdy jsem nebyla připravená."

„A teď už ano?" zeptal se. V jeho hlase nezaznívaly pochyby ani pohrdání či nevěřícnost. Prostě se mě zeptal. Chtěl vědět, jestli jsem opravdu připravená být znovu součástí týmů. Tentokrát na plné obrátky.

„Ano," odpověděla jsem s jistotou v hlase. Jistější jsem si byla akorát ve chvíli, kdy jsem se jako malá rozhodla, že hokej je mou budoucností.

Trenér pokýval hlavou a pak... pak se mu na tváři rozlil úsměv. „Tak vítej v týmu."

***

Dohodli jsme se s trenérem, že klukům to prozatím říkat nebudeme. Alespoň ne dnes. Mělo to být překvapení, a kdyby se to dozvěděli na týmové wattsAspové konverzaci, překvapení by postrádalo smysl. Byla by to jen obyčejná informace jako každý jiná. To jsem ovšem nechtěla. Chtěla jsem jim to říct osobně, vidět se s nimi a říct jim: „Jsem zpátky, pacholkové."