dvě ohnivé duše(Akai Shuichi x OC)

speciál 02

Kurenai POV

"A-Jo.. I když, je to jen rozmazané.. Ale jsem si jistá tmavě fialovými vlasy!" řekla Ran a dívala se dolů s prstem na bradě a snažila se vzpomenout si na detaily, na které může myslet, před očima se jí rozzářily oči a vzhlédla ke mně. "Pamatuješ si, že jsi nás jednou zachránila v lese?"

"To jo." Odpověděla jsem, že tehdy mě Rum naštěstí pověřil, abych ten gang zlikvidovala místo Curaçaa, protože ona už má v tu dobu dost práce.

"Vlasy ti automaticky sletěly dolů, že? Když jsi přistál před námi. Okamžitě mám ten pocit.. že už jsem tě nějak potkala. Nejen to, slabě cítím vůni větru a soli." Vysvětli mi to, intenzivně se mi dívá do očí a já vím, že její oči mluví upřímně, takže se tiše usměju.

"Pokud si dobře vzpomínám, slyšela jsem tvůj mladší hlas říkat něco, co se týká Ameriky." Skloním hlavu nad tím, co jsem od ní slyšela.

"Mladší hlas?"

"Ano. Tvůj hlas je teď silný a trochu hluboký, ale stále jemný. Ale když jsem slyšela ten slabý hlas vzadu v hlavě, byl velmi jemný jako pírko, jako bych mluvila s 16letou dívkou." " Dále vysvětluji. Amerika... Amerika... Co je s tou Amerikou, která se se mnou může spojit?

"Už si nic nepamatuješ?" Zoufale se ptám Ran, která smutně zavrtí hlavou.

"Nic.. Gomen." řekla Ran a já jsem se na ni usmála.

"Neomlouvej se. To je v pohodě." Řekla jsem.

"Proč se mě na to ptáš, Kurenai-chan?"

"Vzpomněla jsem si, jak mi můj manžel řekl, jestli jsme se potkali někde tady v Japonsku. Ale nikdy si na nic pořádně nevzpomínám..." být agentkou v neznámé organizaci mi může pomoci, abych byla hladká lhářka. Dobrá práce.

"Chápu.. Možná ve tvých snech? Někdy k nám sny promlouvají a dávají nám znamení?" Řekla Ran, abych vzhlédla, abych na něco myslela, ale pamatuj, že když spím, vždy vidím prázdno, takže doslova nic. Už jsem chtěla odpovědět, když jsem si na něco vzpomněla.

"Chechtání. Ve tmě je hodně chichotání. Je tam také voda. Stojím uprostřed tmy a na vodě. Pak mě voda zvedla a já uviděla slabou zlatou věž... Také jsem slyšela nějaký zvuk ... Jako na jednom z vlakových nádraží tohoto neznámého města, hudba se propojuje se zvuky kroků lidí, spoustou píšťalek, konverzací hned za rohem a zvukem vlaků." Řekla jsem, jak si pamatuji, o čem jsem snila během případu Reika, předtím a potom, co mě ten parchant utopil.

"Eh? To...? Mohlo by to být -" Když Ran něco řekla, někdo ji přerušil, takže jsme se obě podívali na svou stranu a uviděli jejího otce.

"Děti jsou zpět!" Já a Ran nakloníme hlavy a díváme se na sebe, než se podíváme zpět na Mouri-san.

"Eh? Byli pryč?"

"Zřejmě si Conan a Ai-chan musí projít situací ostatních dětí. Ostatní tři jdou impulzivně ven, aby udělali něco, co chtějí." odpověděla Sonoko, moje a Ranovy oči se rozšířily. Okamžitě se obě postavíme ze sedadel a vyjdeme ven s ostatními dospělými za námi.

Když otevřu dveře, abych viděla úbočí, kde na nás pravděpodobně čekají děti. Okamžitě se usměji, jakmile jsem uviděla Conana, jak stojí vedle těch tří.

" Jsem ráda, že jsi v pořádku!" Řekla jsem, když jsem si klekla a objala Conana.

" Okaa-san. Kromě toho to byli oni, kdo málem uvízli uprostřed sněhu." řekl Conan a podíval se na ty tři, kteří mají smutný výraz ve tvářích.