Trable ze života biatlonistky

68. Kapitola

,,Tahle patří k tomu samýmu?" pohlédla jsem mu do očí a všimla si jeho konsternovaného výrazu. Alespoň se nečertil tak jako jindy, když jsem se ho vyptávala.

,,Cože?"

,,Řekls, že to schytaly i ruce," připomněla jsem mu. ,,A taky jsem četla ten článek v novinách."

,,Jasně."

Ohromení v jeho tváři vystřídalo pochopení a konečně taky nevole. Hranice jeho sdílnosti jsem dosáhla až moc snadno. Asi jsem se radovala předčasně.

Zavřel oči a zvedl levačku, kterou měl stále volnou. Začal si třít čelo a mě strašně moc zajímalo, co se mu honí hlavou. Rozmýšlí se, co by mi k tomu ještě byl ochotný prozradit?

,,Tak to sis mě docela proklepla. Zjistilas ještě něco zajímavýho?" zeptal se trochu podrážděně.

,,Ne. Ani jsem až doteď netušila, co jsem to vlastně četla, takže mi to vůbec nedávalo smysl."

,,Hm."

,,Promiň."

,,Proč se omlouváš?"

,,Nevím. Příjde mi, že ti to vadí..."

Povzdychl si. ,,Nevadí. A ne, nepatří k tomu samýmu."

,,Co?"

,,Ta jizva, na kterou jsi ukázala. Není ze stejný noci."

Ztěžka jsem polkla, protože tón, jakým to řekl, mi prozrazoval, že se to váže k další historce, která se mi asi nebude líbit. Sbírala jsem odvahu se znovu zeptat a hlavou mi vířilo pomyšlení, jak nudný, spořádaný a bezbolestný život jsem oproti němu vedla.

,,Chceš mi o tom povědět?"

,,Ani moc ne," zabručel a pokračoval s náznakem pobavení v hlase. ,,Ale vidim, jak ti uplně zářej oči zvědavostí."

,,Pověz mi o tom, prosím. A pak už budu mlčet."

,,Nebo bych ti prostě mohl zacpat pusu," pronesl s rošťáckým jiskřením v očích.

,,To můžeš potom taky... Prosím."

Bjørn několikrát zamrkal, než upřel pohled kamsi do zdi. Ztratil se ve vlastních vzpomínkách.

,,Bylo mi sedmnáct a kvůli něčemu jsem se s matkou začal hádat. Myslím, že mi znovu připomínala, že si nepřeje, abych chodil tak pozdě domu jen kvůli něčemu jako jsou tréninky biatlonu. Připadalo jí to zbytečný. Možná, že kdybych hrál golf nebo šachy, tak by to uznala za sport na úrovni."

Sotva jsem dýchala a zrak upínala k jeho lehce se pohybujícím rtům, aby mi neuniklo ani slovo. Hořkost v jeho hlase mi dávala znát, že ani tuhle část své minulosti pořádně nespracoval.

,,Hádali jsme se a začali na sebe křičet, až jsem jí řekl, že je děvka a že to ona může za tátovu smrt."

Vytřeštila jsem oči a podvědomě sevřela jeho ruku pevně ve své. Stisk mi oplatil, ale nepodíval se na mě.

,,Hrozně jí to vytočilo. Byli jsme v obýváku. Popadla do ruky žehličku a vypadalo to, že se jí po mě chystá hodit. Tak jsem jí řekl, ať to udělá, že to aspoň budu mít taky za sebou. Začala se zdráhat, když jí došlo, co právě dělá. Tak jsem k ní přistoupil a chytil jí za ruku... když tu žehličku pustila, tak mě strašně naštvalo, že se nic nestane. Už jsem s tou bolestí počítal a snad se na ní i těšil. Tak jsem se rozpřáhl a trefil pěstí skleněnou výplň vitríny, co stála hned vedle."

Zavládlo ticho. Uvědomila jsem si, že nedýchám a trhaně se to pokusila napravit. Nenapadalo mě, co na to říct. Dvakrát krátce stiskl mojí ruku ve své, jakoby se mě pokoušel probudit. Povolila jsem stisk a s rozporuplným pocitem mu pohlédla do očí.