Zpověď ubohýho sráče

6. (Oliver)

6. Oliver

Vletím oknem do vedlejší budovy, kde je vyšetřovna, a ještě chvíli pro sebe nadávám, i když to byla i zábava. Taková správná řežba, kde ale vlastně o krk nešlo. Není to jako ve válce, kde jde o kejhák. Tohle je hašteření na úrovni předehry. A fakt jsem nemyslel vážně, že bych ho zabil. Kdyby mi o to šlo, tak bych toho jeho milence už dávno zašlapal do země. Ale mezi náma... Já nejsem Chase, že jo. Málokdo je naštěstí jako on.

Se zasténáním šoupnu zadek do kancelářský sesle a přesunu se k ošetřovacímu pultíku, abych si nakapal základní jed do slabin a na nevzhlednou ránu v krku. Teda zřídili mě docela pěkně, to se musí uznat. Leslie a ta její kámoška mají potenciál. Odtlačím se ke dveřím a zamknu, když zaslechnu přerývanej dech. Někdo tu je!

Otočím se a spatřím mladýho tak pětadvacetiletýho kluka, jak sedí na lůžku pro pacienty a chvěje se. Má na sobě ošoupaný džíny s dírama na kolenou, vytahaný triko neurčitý barvy. Obyčejný kaštanově hnědý vlasy krátce střižený má rozježený. A co nejzajímavější, vejrá na mě jedním okem tmavě hnědým a druhým nezdravě zářivě zeleným. Jako by mu nějakej hajzl zabodl do duhovky zvýrazňovač. Udělá to na mě dojem a já hvízdnu.

Hupsnu vedle něj na postel, ignorujíc tepání v klíně a prohlídnu si ho z blízka. Vypadá, jako by ho někdo pořádně pomuchlal nebo aspoň jednou pěkně znásilnil. Polovinu tváře má samou jizvu, což je vidět až zblízka. Jizvičky jsou drobný, kazí ten chlapeckej kukuč. „Co tady děláš?"

Lekne se mýho hlubokýho hlasu, a to mluvím tiše. Naskočí mu husí kůže a natlačí se na zeď, jako by do ní mohl vytlačit díru a pak skrz ni utéct. Nejsem zvyklej, aby se mě lidi nebo upíři na potkání báli. Jsem sice sráč, ale nejsem ten typ, co by ho bavilo děsit. Neklidně si přejíždí rukama po stehnech tam a zpátky, ale mlčí.

Zářivě se zazubím. Tohle mi spraví náladu. Vyklepaná hračka, ze který by mohl být můj osobní vibrátor, kdybych chtěl. Moment, kdo říká, že nechci? Přejdu zpátky ke stolu, vezmu vatu a jed a znovu hupsnu na postel, až zavrže. „Zahoj mě," předám mu propriety a čekám. Možná je to prostě jen sestřička ve výslužbě, což by bodlo. Zraněnej jsem skoro pořád. Přehodím nohu zpola přes postel a přesunu se k němu, aby na mě mohl. Chytím ho za útlý boky a šoupnu ho k sobě. „Tak dělej."

Vyděšeně na mě vejrá. Jeho zadek musí být tak staženej strachy, že bych se udělal jen při průniku.

Svírá vatu křečovitě v dlani. Celej se chvěje, ale nakonec teda začne něco dělat. Vypadá to, že mu snad vadí krev nebo co.

Pozoruju ho s výrazem nepochopení. Utírá m krev a vypadá, jak kdyby už tři hodiny aktivně šukal. Dech mu skoro nestačí. Povzdychnu si a vezmu mu vatu. Zahojím si povrchový zranění sám, protože s jeho péči bych možná ještě vykrvácel. Pro jistotu si přejedu ještě jednou i po péru a koulích.

Vyvalí oči a dá si ruku před pusu, když vidí mýho poničenýho ptáka. Odšoupne se a musí se opřít, jinak by sebou nejspíš seknul.

„Nevadí mi, když se díváš..." řeknu pobaveně. „Já jsem buzerant. Šukám chlapy," vysvětluju, i když ho to nejspíš vůbec nezajímá. Zapnu si zip u kalhot, hodím vatu i prázdnou lahvičku od jedu do koše a obejmu ho kolem pasu. Stáhnu si ho na klín a i s ním si kecnu do kancelářský židle, na který se točím sem a tam. Je to příjemný. Zamračím se, protože mi to připomene Wolverina a toho jeho Felixe. Začichám. Kurva, tady něco tak dobře voní. Ten zázrak se line z jeho kůže. Rozhrnu mu límeček, přitisknu nos k jeho krku a zhluboka se nadechnu. Vůně strachu, vanilky a trávy. Nejpříjemnější vůně, co znám.