Za odpovědi se platí

Zrychli nebo mi věř a zpomal

Původně měli v plánu pomalu odjed a předstírat, že jedou pro zásoby, ale jelikož jsou prozrazeni, raději zmizí co nejrychleji. To si myslel Daniel. Anita nevypadala, že by byla stejného názoru. V obličeji jí chyběla barva a celá se třásla. Říkala si, že by raději žila uvězněna, než aby se zabila v bouračce.

Avšak naštěstí řídil Rašman. Zamáčkl pedál do podlahy a když se ze zámku vyřítilo osobní auto, měli už menší náskok. Musela tu být ještě jedna garáž, ve které auto, jež je pronásledovalo, do té doby parkovalo. Když projíždělo kolem vrat původní garáže, blížili se už Anita s Rašmanem k hlavní bráně. Pokud by předstírali dovoz nákladu, zastavili by a počkali až jim bránu otevřou. Teď jenom Rašman zařval: „Držte se, přijde pořádný náraz."

Anita už předtím křečovitě svírala madla sedačky, teď se ale navíc přikrčila a zatáhla bradu, aby do ní náhodou nedostala. Srdce měla až v krku a těch pár vteřin, které se odehrávali před nárazem, prožívala neuvěřitelně dlouho. Vnímala každý otřes, zvuk i výmol v silnici a doufala, že ta brána je chatrná jako dveře, kolem kterých na chodbách procházeli.

Ta brána však nebyla ze dřeva a hřebíků, nýbrž to byl rám z mohutných trubek vyplněný pletivem. Na šířku měla nejméně pět metrů a skládala se ze dvou křídel ovládaných z plechové budky elektromotorem. Nebyla to nejideálnější brána na proražení, ale mohlo by být hůř.

Přibližovali se rychlostí, při které se v čelním nárazu se zdí umírá. Jejich život teď záležel na tom, zdali brána povolí, nebo nikoli. Anita nebyla hazardní hráč, sázet na štěstí se jí příčilo, ale teď tušila, že si vsadila na velmi slabou kartu.

V poslední chvilce vykřikla. Náraz byl ohlušující. Auto se bolestně zatřáslo a vydalo velice nepříjemný zvuk. Brána zaskřípala, prohnula se a na opravdu krátký moment to vypadalo, že se neprolomí. Pak se ozvalo hlasité křupnutí a jednotlivé díly vrat se rozlétly všemi směry. Auto stále fungovalo a jelikož Daniel nesundal nohu z plynu, jelo kupředu pořád vysokou rychlostí.

Anitě se náhle značně ulevilo a musela si zhluboka oddechnout. V jednom okamžiku si myslela, že brána vydrží a ona zemře. Bylo velké štěstí, že se brána roztrhla a je nezasáhl žádný kus z ní odlétající.

Nejhrůzostrašnější část zvládli, zbývalo pouze zbavit se pronásledovatelů a pak mohli poklidně zmizet. Jenže pronásledující auto bylo malé a rychlé. Oni jeli v náklaďáku z minulého století. Pokud by se těm grázlům pouze snažili ujet, dohnali by je a nějak donutili zastavit. Nejspíš i agresivním způsobem. Takovou věc nemohla dopustit. Chtěla se pustit a něco udělat, ale ruce, které dlouho křečovitě svírala, ji neposlechly.

Pokoušela se je uvolnit. Třásla pažemi, pohybovala rameny a kroutila trupem, aby pořádně rozproudila krev. Zanedlouho se jí opravdu podařilo povolit a ona se mohla odlepit od madel. Ještě chvilku mnula prsty, dokavaď se jí nevrátil cit. V rámci možností se otočila zády ke směru jízdy a rozhlédla se po kabině.

Klečela na jedné ze dvou sedaček. Mezi nimi byla řadící páka a kolem holé stěny. Místo pro pohyb tam nebylo téměř žádné. Avšak všimla si malých dvířek, vestavěných do zadní části kabiny, vedoucích na korbu. Jejich účelem byl snadný přístup mezi oddělenými prostory náklaďáku.

S pomocí svých nejlepších akrobatických triků se propletla středem a stanula před dvířky. Zatáhla za kličku a zrezlé panty zaskřípaly. Před ní se otevřel pohled na ujíždějící krajinu a cestu, nad kterou se vznášel oblak prachu. Rychle prohlédla veškerý obsah na korbě. To, co viděla, nesplnilo veškerá její očekávání, ale ani ji to nezklamalo.