Fuck》Dojae [ ✔ ]

『7』

    Johnny si moc dobře rozuměl s Jenem a Jaeminem. Byl jsem moc rád, ale na druhou stranu jsem i nebyl. Mám strach, že Jaehyunovi o tomhle řekne a on se mně bude snažit nějakým způsobem najít ( i když, to by se určitě nestalo ).

Také jsme si o všem povykládali, řekli jsme si co se nám za těch šest let přihodilo, a tak. Naštěstí se Johnny moc nevrtal v tom, čí jsou Jeno a Jaemin, doslova díky bohu.

Po nějaké hodince strávené s nimi, Johnnymu začal vyzvánět telefon. Vytáhl ho z kapse, a pak se na nás s omluvným výrazem podíval a odešel kousek od nás, aby hovor mohl přijmout.

,, Tak co ? " otázal se mě Taeyong tiše, i když Johnny byl vcelku daleko, aby nás mohl slyšet a navíc teď telefonuje.

,, Co, co ? " nadzvedl jsem obočí a koukl na něj. Ovšem pohledem jsem zabloudil zpět ke svým dětem, které si hráli na hřišti.

,, Setkání s Johnnym. Není to tak špatné, že ? " zeptal se a sám se zadíval na děcka.
,, Musel ti chybět. Vždyť jste se spolu kamarádili strašně dlouho. "

,, Sice mi chyběl, ale ta obava, že o tomhle řekne Jaehyunovi je stále veliká. " vydechl jsem a pokroutil hlavou.
,, Vsadím se, že na něj dojde i řeč. "

,, Na koho má dojít řeč ? " ozval se zničehonic Johnny, který už hovor ukončil a byl zpět u nás.

,, Na nikoho. " usmál jsem se a dělal, jakobych nic neřekl a on se ohledně toho dál na nic nevyptával.

,, Dobře... " zmateně pokýval hlavou, ale naštěstí to dál neřešil.
,, Než zapomenu, Jaehyun za námi přijde. " oznámil velice špatnou zprávu. Vykuleně jsem se na něj podíval a snažil se uklidnit.

Tohle se nemělo stát ! Nemohu se s ním po šesti letech vidět. Co když s sebou vezme i tu přítelkyni, či přítele ? Nezvládl bych pohled na ně a hlavně bych nezvládl pohled na něho.

Svůj pohled jsem přesunul na Taeyonga, který se na mě díval s lítostným pohledem. Věděl jsem, že chce něco říct, ale nemohl. Cokoliv by řekl, by u Johnnyho vyvolalo otázky a on doteď neví, že jsem s Jaehyunem spal a pokusil se kvůli němu o vraždu ( a dneska určitě není ten správný čas mu o tom říkat ).

,, Ehm, to je ale škoda. " zvedl jsem se od stolu a dal si na záda batůžek s věcmi.
,, Už budu muset jít, ale určitě mu za mě vyřiďte pozdrav. " hraně jsem se usmál a zavolal na své dva syny, kteří naštěstí poslechli a přiběhli ke mně.

S Johnnym a Taeyongem jsem se rozloučil. Samozřejmě i děcka, i když trošku protestovali, ale nakonec jsme se bez nějakého většího ruchu vydali domů.

Ovšem štěstí není na mě straně. Jakmile jsem se otočil zády ke klukům, abychom s dětmi mohli odejít, jsem vrazil do něčí hrudi.

,, Moc se- " chtěl jsem se dotyčnému omluvit, ale když jsem spatřil jeho tvář, zasekl jsem se.
,, Jsehyune. " vydechl jsem.

Za těch šest let se vůbec nezměnil, vypadá úplně stejně. Pořád stejně dokonale, tak jako, když jsem ho viděl naposledy. Když jsme navázali oční kontakt, všechno, na co jsem se snažil zapomenout, se mi vrátilo zpět a já věděl, že jsem v prdeli.

,, Ahoj, Doie. " usmál se na mě tím dokonalým úsměvem, který mi tolik chyběl ( a to nemluvím o tom, jak od něj zní má přezdívka ).
,, Dlouho jsme se neviděli. Musím říct, že věk ti jenom prospívá.  " poznamenal a objal mě.

Naprosto zmatený jeho gestem, jsem ho rozklepaně objal nazpět.
,, D-děkuji. Zas za to ty jsi se vůbec nezměnil. " doufal jsem, že si nikdo mého lehkého zakoktání nevšiml.

Jaehyun mě z objetí pustil a očima zabloudil dolů, kde byly mé děcka.
,, A kdopak je tohle ? Ty jsou tvoje, Taeyongu ? " otázal se.

,, Ne, ty jsou mé. " udělal jsem od něj krok dozadu, abych u něj nebyl tak blízko, protože se mnou dělal divy a to se mi vůbec nelíbilo.
,, Tohle je Jaemin a tohle Jeno. " představil jsem je a na každého ukázal, aby věděl ke komu jméno patří.

,, Takže máš přítele ? " lehce vykulil oči, i když jsem si říkal, že se mi to jenom zdálo. Proč by byl Jaehyun překvapený, že ano.

,, Nemám. " sklopil jsem pohled z důvodu, že jsem se už nemohl dívat do těch jeho očí, kterým jsem pokaždé propadl a tentokrát si to nesmím dovolit.
,, Jejich otec mě opustil. " řekl jsem prostě, načež mě Jaemin, při zmínce jejich otce, objal.

Oba ten můj vymyšlený příběh znají. Přeci jen jsou to děti a ty bývají velice zvědavé, takže se mě na jejich otce ptali a já jim přeci nemohl říct pravdu, a tak jsem si vymyslel příběh s tím, že mě jejich otec opustil. Slíbili mi, že tu pro mě budou a budou se též ke mně chovat hezky, abych s nimi neměl tolik práce ( ale i přesto mají občas své chvilky, což se dalo čekat ).

,, Oh, to mě mrzí. " řekl tak nějak smutně, ale já mu to nevěřil. Ten Jaehyun, kterého znám by se takovou věcí vůbec netrápil, ba naopak, ještě by té situace zneužil.
,, Opustit tak úžasného člověka. To by udělal jen idiot. "

,, Myslím, že půjdu už s Doyoungem. " ozval se Taeyong, na kterého jsme se oba otočili. Přísahám, že jsem v jeho očích viděl malé plamínky, které propalovali Jaehyuna skrz na skrz.

,, Vy už jste na odchodu ? "

,, Ano. " Taeyong ke mně přišel. Vlastně si stoupl trochu přede mě, jako takové ochranné gesto.
,, Moc rád jsem tě viděl Johnny, někdy určitě zopakujeme. " rozloučil se s Johnnym a Jaehyunovi věnoval poslední vražedný pohled, než mě chytil za ruku a táhl pryč. Naštěstí jsem stihl chytil Jaemina za ruku, aby mě on i s Jenem ( který se držel Jaemina ) následovali.

Bohužel po celou cestu domů jsem nedokázal myslet na nic jiného než na Jaehyuna. Myslím, že Taeyong si něco mrmlal, ale já ho vůbec nevnímal. Byl jsem ponořený v myšlenkách o Jaehyunovi.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Setkáníčko s Jaehyunem po šesti letech 😇😇

Doufám, že se kapitola líbila a budete ve čtení pokračovat ♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere