Led jako čokoláda (Znovu na ledě 2)

25 - Jedna hozená oliva

Zatleskala jsem a zeširoka se usmála. Pozornost všech se obrátila mým směrem.

„Vstávat, bando líná, musíme pokračovat v tréninku." Kdybych měla sama sebe jako pomocnou trenérku v našem týmu, asi bych měla chuť se zavraždit. Byla jsem opravdu osina v zadku, jak vždycky říkal Thomas.

Slyšela jsem sborové zaúpění.

„Trenére, tohle není normální trénink, ale mučení. Zastavte to, nebo nás ta ženská zničí," úpěl Dirk, když vstával ze svého místa na zemi. I ostatní se pomalinku jeden po druhém začali zvedat a úpěli.

„Zvedej se a makej, nebo seš bábovka, co nezvládne úkoly přidělené holkou? Věřím, že ona by je zvládla levou zadní," rýpnul si trenér a s úsměvem na rtech popošel pryč. Předtím než se vzdálil, na mě ještě mrknul.

Musela jsem se ušklíbnout. On přesně věděl, o co mi jde a schvaloval to. Věděl, že to klukům neuškodí. Trošku jim srazit hřebínek a udržet je při zemi bylo potřeba.

„Pravidlo číslo jedna - Trenér má vždycky pravdu," pronesla jsem a poplácala Dirka procházejícího okolo po rameni. „A když jí nemá, platí pravidlo číslo dvě."

„A to je jaké?" zeptal se Mathies se zvědavostí tříletého dítěte, co objevuje svět.

Pokrčila jsem rameny. „Že pravidlo číslo jedna platí za jakýchkoli okolností."

Owen se vedle mě uchechtl a kroutil hlavou. Taky, stejně jako všichni ostatní, byl zmožený, ale neremcal. Makal, co to šlo, věřil mému úsudku a za to jsem mu byla vděčná. Jako kapitán měl jít všem příkladem.

V tréninku jsme pokračovali ještě chvíli, než jsem klukům dala na odpoledne volno. Během první poloviny dne jsme toho stihli stejně jako jindy za mnohem delší čas, a tak si odpočinek zasloužili. Neodpustila jsem si však pokárání, že to nemají přehánět s alkoholem a že zítra ráno je čekám v plné polní nastoupené k dalšímu tréninku.

Všichni se vydali do svých pokojů a jediné na co dokázali myslet, byla sprcha. I já se na ni těšila. Nejdřív jsem však musela uklidit tréninkové pomůcky a tak jsem si přehodila těžkou brašnu přes rameno a vyrazila.

Zatraceně. Ta věc byla nehorázně těžká. Měla jsem pocit jako by mi každou chvíli měla strhat rameno. Měla jsem sílu, ale tohle bylo prostě moc. Položila jsem tašku na podlahu a snažila se vydýchat. Ruce jsem zapřela na bocích a zírala před sebe. Dokonce jsem začala přemýšlet, že ta zatracená závaží potáhnu za popruh tašky jako malé děti kačera.

Zhluboka jsem se nadechla a popadla popruh tašky.

„Počkej," zakřičel za mnou Owen, takže jsem popruh znovu pustila z rukou a otočila se jeho směrem. „Pomůžu ti s tím."

Usmála jsem se. „Děkuji. Ty zatracený věci jsou šíleně těžký takhle pohromadě," postěžovala jsem si a Owen se jen uchechtl.

„Jo to jsou," přikývl, popadl popruh tašky, zdvihnul ji a přehodil si ji přes rameno. Jako by nevážila víc než taška s běžným nákupem.

Doplahočili jsme veškeré věci do kumbálu vypůjčeného od hotelu, a když zaklaply dveře, mohla jsem si oddychnout. Vydali jsme se směrem k našim pokojům a já se těšila na zasloužený odpočinek. V pokoji jsem se rozplácla na posteli, a aniž si uvědomila, jak moc jsem unavená, vytuhla jsem během pěti minut.

***

Ze spánku mě vytrhlo až silné bušení na dveře pokoje. Vyletěla jsem do sedu a promnula si oči, když v tom se dveře otevřely dokořán a dovnitř strčil hlavu vysmátý Zachary.