Andělé Strážní

Autumn sunset

Znuděně koukal z okna prázdného autobusu. Už zde byl jen on a dvě staré paní, které o něčem živě diskutovaly. Kdo jiný by tu také měl být? Na kraji města, když sluneční kotouč už pomalu mizel za obzorem a předváděl se v romantických barvách? Chlapec se tak pokaždé mohl kochat jeho krásou, nikým nerušen, avšak dnes bylo něco jinak, cítil vnitřní neklid. Nevěděl, kde se tam vzal a proč vlastně. Do té doby než ji zahlédl. V tu chvíli věděl, co přesně musí udělat. Vystoupil o několik zastávek dříve, než měl, i přestože mu další autobus v nejbližších dvou hodinách nepojede. Musel jí pomoct, to jediné mu znělo v hlavě.

Za dívkou splašeně vlály kaštanové vlasy a poslední paprsky zalily její bolestí zkřivenou tvář nadějí. Běžela vstříc západu slunce, jako kdyby jí už jen ono dokázalo osvobodit. Běžela, jako kdyby před něčím nebo někým utíkala. A pak zakopla a spadla. Nezvedla se, jen popadala dech a zalykala se svými dlouho zadržovanými slzami. Z dálky na ní někdo volal. Je to on, před kým utíkala? Ne, je to někdo úplně cizí. Někdo, kdo neztratil svou nezlomnou vůli a víru v lepší svět. Někdo, kdo chce pomáhat druhým za každou cenu a stále věří, že je toho schopen.

„Jsi v pořádku? Co se ti stalo? Utíkala jsi a potom jsi najednou spadla! Před kým jsi to utíkala?" chrlil na ni chlapec jedním dechem a stále se vzpamatovával z předešlého běhu. „...před čím," zašeptala. „Co?" chlapec stále nechápal. Vypadala zlomeně, a přesto to vypadalo, jako kdyby s něčím vnitřně bojovala. „Moc mluvíš, moc se ptáš!" rozčílila se dívka. „Nech mě hádat. Hnal ses sem, protože mi chceš pomoct, přestože máš sám všechno pomotané a nevíš, co dělat dříve... Pomáháš ostatním, ale sám sobě pomoct nedokážeš, Anděli." slzy byly pryč.

Posadila se a němým, prázdným pohledem se dívala na rudé slunce. Ani ono ji nezachránilo. Toulala se ve vzpomínkách. Na tu noc, kdy se vše sesypalo jako domeček z karet, nikdy nezapomene. Ten kluk jí až moc připomínal ji samotnou, tedy její dřívější já. „Anděli?" zeptal se zmateně, ale hned na to zavrtěl hlavou. „To je jedno. Před čím jsi to tedy utíkala? Je tu nějaké zvíře? Agresivní pes?" stále vyzvídal. Nenechal se tak lehce odradit, jak dívka doufala. V jeho očích se mísila starost se strachem. Tvářila se jako by se nic nedělo a tiše mu odpověděla: „Jistě, utíkala jsem před něčím horším, než je agresivní pes. Utíkám tomu vlastně celou dobu, každičkou vteřinu. I teď. Věřím, že nejsem jediná, ale přesto si tak připadám..." styděla se. Styděla se za svou slabost. Prohlížela si své ruce, byly odřené. Jak by taky ne, spadla přímo na ostré kameny. Mohla být ráda, že to není tak strašné.

„Stále nechápu. Můžeš vstát? Nebolí tě něco?" nemohl si pomoct. Vidět ji tu takto sedět jako hromádku neštěstí mu nedělalo dobře. Ignorovala jeho otázky a pokračovala dál: „Občas to běží rychleji a já už nestíhám. Občas to schválně zpomalí, dá mi to naději. Říkám si, že už tomu utíkat nebudu a ono mě to pak stejně srazí. Řeže rány, někdy hluboké, někdy mělké, avšak vždy na povrchu neviditelné. Jsou tu tací lidé jako ty. Je jich málo, ale stále existují, schovávají se ve společnosti a ve správný čas se objeví. Tak jako teď. Jste Strážnými Anděli pro lidi, které Život až moc zkouší. Ale i ten nejjasnější Anděl může padnout do temnoty. Proto tě prosím, starej se i o svůj život. Nedělej vše jen pro ostatní, ale i sám pro sebe. Žij a z každé chvíle vymáčkni maximum... Nespadni tak jako já..." podívala se na něj.

Najednou jako kdyby měla naději. V jejích očích se třpytilo nové odhodlání a síla. Nepromlouva jen k němu, ale i k sobě samotné. Má novou cestu a cíl, k němuž hodlá dojít. Poté se dívka konečně zvedla a s klidnou tváří odešla. Možná to byla jen maska, to chlapec bohužel jistě nevěděl. Stál a koukal za ní. Přemýšlel nad jejími slovy. Nevěděl, co si má myslet. Ale pokusí se její prosbu splnit.