7.

7 2 0
                                    

"Noo ... To je složité"

"Není to jako u lidí?"

"Ne tak úplně"

"Nechceš teď o tom mluvit, že?" odhadl situaci.

"Právě teď ne, promiň. Mám v hlavě zmatek, ohledně tvé změny. Strašně se bojím a přitom doufám v zázrak. Když se přeměníš, nemoc zmizí" odtáhla jsem se od něj a zadívala se do jeho krásných modrých očí.

"Jsi tak krásný, až to bolí"

Zasmál se, čistě mužným smíchem.

"Taky bych rád viděl, jak vypadáš" hlesl a natáhl se po mě škrabošce.

Zavrtěla jsem se.

"Ale notak, nahou jsem tě vidět mohl, ale tvou tvář nesmím?" ruka mu pomalu klesla dolů.

Okamžitě jsem zčervenala.

"Vždyť byla tma"

"Zlatíčko, já jsem hasič, ve tmě vidím velice dobře a věř mi, že jsem za to strašně vděčný"

"Ježiš majrá" vyjekla jsem a svou studem hořící tvář schovala do dlaní.

Trpělivě vyčkával. Slyšela jsem jeho dech, místy nepravidelný.

Spustila jsem ruce i se škraboškou dolů a zadívala se na něj.

Dech se mu zadrhl a on chraplavě zašeptal své poklony.

"Miluj se se mnou" pobídl mě a já shledala, že se mu opravdu hodně líbím.

Uculila jsem se a nechala ho, aby mi sundal jeho triko. Naše vůně se vzájemně mísila místností a dokud nebyl spokojený mým zvukovým projevem, nepřestával.

Na někoho, kdo je tak blízko smrti je rozhodně plný energie a síla mu rozhodně nechybí.

***

Naše ranní směna tentokrát začínala brzy. Jelikož jsem Lassiusův ochránce, doprovázím ho všude. V práci to hold nebude moct být tak okaté, protože on o své nemoci řekl jen Bartovi. Škraboška byla na svém místě, když jsme ruku v ruce vešli do haly. Samozřejmě se strhla strašná mela, kluci začali pískat, někteří tleskat a další křičet. Jelikož jsme přišli přesně na střídání směn, byla tam i ta druhá v čele s neohroženým Martinem Carlsonem. Ten nám třeba například pískal.

Smáli jsme se jak cvoci a dokud mě Lass přede všemi nepolíbil, nepřestali s tím. Po dlouhé době jsem se zase cítila jako doma a všechny starosti a problémy jsem na moment pohřbila někam hodně hluboko a užívala si jenom to štěstí a radost.

K našemu pláči to nemělo dlouhého trvání. Kluci se stihli akorát převléknout, než byl ohlášen poplach.

Vykolejený vlak. Čtyři vagóny. Záchranáři už jsou na místě, Uniformy taky.

Těžce jsem polkla, když mi to řekli. Dospělí, staří, dokonce i děti. To nikdy není nic hezkého. Údajně nějaký sebevrah.

No nádhera.

Vyrazili jsme. Není už tajemstvím, že jsem po očku sledovala řídícího Lasse. Ta jeho naprostá soustřednost mě fascinovala a taky trochu vzrušovala, co si budeme.

Pokaždé, když mě přistihl se na mě ušklíbl. Při posledním pokusu o to, být nenápadná, si prohrábl strniště a já téměř bezhlesně zasténala. Člověku by to gesto uniklo, ale jemu už ne.

Křídly proti Plamenům Where stories live. Discover now